Matematika zločinu

Na filmech a seriálech vycházejících z mediálně profláklých kauz je hlavním problémem fakt, že informovaný divák předem ví, jak celá záležitost dopadne. No, a tvůrci se pak musí s tímto hendikepem poprat, přičemž jim k tomu nezbývá mnoho možností. Musí prostě diváka zaujmout zpracováním a výraznou pomocí jim může být i kvalitní herecké obsazení. No, a tady ani jedno tak úplně nevyšlo. Seriál u mě zabodoval jen o něco málo lépe než nepříliš šťastně pojatý Případ Roubal a za mnohem vydařenější považuji minisérii Podezření nebo skvělé Devadesátky ; obě tyto záležitosti také vycházely ze skutečných událostí, ale působily na mě výrazně odlišným dojmem. O to víc se divím, že je pod Devadesátkami i touto minisérií režisérsky podepsán Peter Bebjak. / Poučení: Znalecký posudek ti může zlomit vaz, ať už je z jakéhokoliv oboru. (26.11.2023)

Hnus. Nuda. škoda, že jsem si to nechal až na všechny díly za sebou. v půli druhého dílu jsem poslouchal pouze zvuk, koukat se na to nedalo, Pouze interiér, rozmazaný záběry, kamera proti slunci, vyblitej obraz. Nudný kecy a slovní obraty který se nepoužívaly ani v devadesátkách. Asi nemá cenu si příště předplácet Voyo, protože za půl roku jedinej seriál stojí za hovno. Chudák Bydžovská, že jí do toho uvrtali a pkazili renomé. (12.08.2023)

Asi byla chyba (či moje smůla), že jsem si až těsně před zhlédnutím této minisérie pustila podcast stejného názvu. Ten mě strhl tématem, ale i způsobem zpracování, jako v poslední době z krimi žánru máloco. Třídílná minisérie mi ale pak (díky tomu) připadala jako místy příliš zkratkovitá, jdoucí po povrchu či naopak v jiných místech zase moc doslovná. Mám také pocit, že byla možná moc velká pozornost soustředěná na "uměleckou zajímavost" (dlouhé záběry kamery, dramatická hudba, "zasněné" pasáže beze slov, retrospektivy...), čímž se asi tvůrci snažili vybudovat to správné napětí, udělat to zase trochu "jinak", zajímavěji. Řekla bych, že ale vzhledem k tomu, jak zajímavý a silný je ten příběh sám o sobě a jací dobří herci se v minisérii sešli, by bohatě stačilo ho prostě "normálně" za užití těch správných dialogů a šlo-li by se trochu více (příběhově, prokreslením charakterů postav) do hloubky, odvyprávět a dost možná bych si z toho sedla na zadek. Takto mám pocit, že byla trošku promarněna příležitost, že se nám to podstatné poněkud ztratilo v něčem, co to mělo celé ozvláštňovat... Jo a závěrem ještě jedna věc - byla bych u těchto počinů podle skutečných událostí velmi pro, kdyby se buď všechny postavy nazývaly pravými jmény. Nebo, pokud se tvůrci např. obávají potenciálních právních kroků těch, kteří nejsou vykresleni tak, jak by se jim to líbilo, pak všem jména změnit. Tenhle mišmaš, kdy jsou přítomna jak jména reálná, tak smyšlená (u nichž ale stejně moc dobře víme, o koho ve skutečnosti šlo), podle mě ničemu neprospívá (vadilo mi to už např. u Devadesátek, kde to ale přece jen nebylo až tak do očí bijící, u některých výraznějších postav se mohl, na rozdíl od Matematiky zločinu, člověk domýšlet, o koho že přesně v reálu šlo, případně neměly zřejmě pouze jeden předobraz a tím pádem vymyšlená jména dávala větší smysl). 60 %. (12.08.2023)

Jestli je něco trendem posledních televizních let, jsou to seriálové minisérie, které jsou někde na pomezí mezi filmovým a seriálovým zpracováním, ale ve skutečnosti nejsou ani jedním. Typicky ve třech epizodách přední české televizní společnosti představují většinou zajímavé příběhy ve spojení s kriminálními případy anebo s diskutabilními osobnostmi. Máte možnost svůj příběh trošku rozepsat a představit v jeho nejdelší podobě, což v praxi znamená, že látka, kterou by někdo přepsal do klasického celovečerního filmu, vy rozsekáte do jednotlivých epizod a divákovi je ukážete postupně... Pozitivem je, že divák u samotného projektu stráví více času, dokonce mu to můžete dávkovat s týdenní prodlevou, podobně jako v tomto případě. Ovšem proti tomu jde divákova větší svoboda, kdy ho nebudete tolik tížit zkusit jen jednu epizodu a následně se rozhodnout, co s projektem on sám udělá, nebude cítit podobný pocit, jako když u tříhodinového filmu zkusí hodinu a pak jelikož už vlastně začal, tak dojede celý film.. Voyo podobně jako u předchozího Roubala představuje kontroverzní kriminální příběh, který nutí diváka o ústřední postavě přemýšlet, ale ani v jednom případě nešlo o neutrálně vykládaný názor, nýbrž způsobem jakým je příběh vyprávěn se divákovi pod kůži dostává postoj scénáristů.. Tentokrát jde o příběh odsouzeného vraha Tomáše Tomana, který opouští zahraničí, aby si svůj trest odseděl v domácím prostředí a třeba se pokusil o znovuotevření svého případu.. A co mu dává naději na obnovu procesu? Údajný chybný posudek soudního znalce, který ve svém výpočtu udělal chybu. Za pomoci ambiciózní novinářky se Toman domáhá svého práva na spravedlivý proces. Ale bude soud věřit nespokojenému vrahovi a zpochybní práci odborníka, anebo ho vlna pochybností okolo utvrdí ve svém rozhodnutí? Velmi dobré téma navíc podle skutečných událostí, kterému by ale určitě slušela dynamičtější poloviční stopáž... P.S. Pokud by vás téma zaujalo, Tomáš Toman dal různým médiím několik dalších rozhovorů. 60% (25.10.2023)

Zpracování je opravdu šeď a nuda, ale téma je životaschopné neb se skutečně stalo. Asi nikdo, kdo to nezažije na vlastní kůži to neprožije tak jako obviněný a jeho rodina. Nikdo by nechtěl sedět za něco co nespáchal a to je oč tu běží. A tak je to také třeba brát. A zařadit i Česko mezi země, kde se vyhlašují nespravedlivé rozsudky. Za mě 75% (14.08.2023)