Titanic

Pod slovem Titanic si nejdříve představím gargantuovský parník, o kterém se mluvilo jako o nepotopitelné lodi, a hned poté Cameronův velkofilm, který mě okouzlil převážně naprosto úžasnou prací s kamerou. Jenže pak si vzpomenu na to co jsem slyšel, když se loď vydala brázdit poprvé a naposledy (doufám že to nikdo nebude brát jako spoiler...) vody temného oceánu, byla to hudba Jamese Hornera, právě ta je nedílnou složkou snímku. Když totiž Titanic skončí, je to právě ona, která se vám ještě bude dlouho prohánět hlavou, existuje snad někdo kdo by neznal hlavní motiv filmu? Pochybuji... (Samozřejmě můžete namítat miliony Afričanů a malých dětí, ale... rozumíme si...). Cameron nám ani nenabízí nic co bychom nečekali, poutavou historickou katastrofu spojuje se smutným julioromeovským romantickým příběhem dvou lidí z odlišných kast, jejichž vztahu není přáno. Čím je tedy film tak silný? Cameron využívá silného potenciálu Shakespearova příběhu o Romeovi a Julii a zasazuje jej do prostředí, které není fantaskní, do prostředí s koncem, který všichni známe. Přestože se romantická rovina příběhu nenechává nijak ovlivňovat tou katastrofickou, spíše se od ní odpoutává, jsou spolu těsně spjaty. Titanic i zamilovaný pár procházejí stejnou cestou a mají stejný osud a to naprosto, bez slitování, o čemž se ale můžeme na vlastní oči přesvědčit až na úplném konci, v té části filmu, kde jsou již oba osudy zpečetěny... (24.01.2006)

Velkofilm, ještě aby ne. Příjde mi to ale, že jak samotná loď, tak samotný film postihnul stejný nebo alespoň obdobný problém. Velké naděje, velké očekávání a pak strmý pád. Problém je, že právě u tohoto filmu jsou lidi, kteří ho milují a lidi kteří ho haní. Já osobně ho mám rád, ne zas natolik, že bych byl zblázněný Leonardem nebo Kate, ale tím, jak je natočený. Jeden z nejdražších, dříve i nejdražší film, který byl, kdy vůbec natočený v Americe se stal úspěšný, vydělal si na sebe, ještě aby ne. Tvůrci ho točili za tím cílem, jak velký titán byla loď v té době, tak monumentální musí být film v té době a také se tak stalo. Není chvíle, kdyby se o tomto filmu nemluvilo i dnes. Věrohodně ukázal poslední chvilky na lodi, které nebylo souzeno. (24.02.2005)

Romantické drama, které při každém zhlednutí rve srdce, nenápadné vtípky, které až v divákově dospělém věku ukážou, jak komplexní Titanic vlastně je a hlavně Cameronovo životní dílo. Až s pořádným, za chvíli už dvacetiletým odstupem a odezněním posledních zbytků nezvladatelného hypu z přelomu století, lze naplno docenit velikost celé podívané. Nepotopitelné, nezapomenutelné a prakticky bezchybné. A nemám sebemenší pochyby o tom, že bude růst i dál. (30.04.2006)

Nebudu se tady rozepisovat, jak je to strašně romantický a nebo že to má slabej scénář, protože to jsou kraviny. Tenhle film je jeden velkej milostnej příběh zasazenej do katastrofy a s tim se musí počítat a s tim se na to musí koukat. To je pak težký, když se de někdo koukat na dokument o Titanicu a dostane tohle. Prostě a jednoduše to je velkofilm se všim všudy. Nechybí nic, ať už jde o velkolepý scény, nádhernej příběh nebo úžasnou hudbu, Titanc tohle všechno splňuje a i přes svojí značnou délku nenudí ani chvilku a závěrená půlhodinka je úžasná. (23.12.2007)

(1001) Já mám k Titanicu tak rozporuplný postoj, jako snad k málokterému filmu. Zosobňuje, vzdává poctu a zároveň předpovídá všechny blockbusterové mory, které mi brání brát tento druh zábavní kinematografie vážně: pokřivování faktů a minulosti, romantizace neštěstí, touha být větší a ještě větší, nekonečná stopáž, kritika kapitalismu ryzími kapitalisty, a nejspíš ještě další věci, na které si teď nevzpomenu. (Obsazování hlavních rolí absurdně pohlednými mladými herci jako zápor uvádět nebudu, neboť tento krasavec a tato krasavice, na rozdíl od většiny modelů a modelek dnes okupujících blockbusterové plakáty na nástěnkách (viz například Margot Robbie), jsou právoplatnými, schopnými a charismatickými herci). Ale na druhou stranu se na něj dívám opakovaně a nemívám u toho pocit, že bych si chtěla vytáhnout mozek z hlavy hákem skrz nosní dutiny. A navíc má dva momenty, u kterých vždycky brečím a které se mi uprostřed všeho balastu velmi líbí: Ten první je, když se na konci filmu Rose zmocní píšťalky a kamera zůstává na jejím obličeji a jejích očích, a ten druhý je záběr na fotografie z jejího života a zejména na tu, kde sedí v koňském sedle obkročmo jako muž. Nicméně při sledování filmu v lednu 2018 jsem si k těmto dvěma brečícím pasážím přidala ještě jednu úplně na začátku, když jsem si vzpomněla, že Bill Paxton už není mezi námi. Odpočívej v pokoji, ty zatracený sympaťáku. (19.01.2018)