Tanin no kao
The Face of Another
Obsahy(1)
Pan Okuyama je uznávaný vědec, jehož tvář je jednoho dne při nehodě v práci zdeformována. Ačkoli jej jeho manželka stále respektuje a zaměstnavatel nevidí důvod, proč by měl opouštět své místo, Okuyama se nemůže ubránit pocitu, že se kvůli jeho znetvořené tváři skryté v obvazech jeho okolí přetvařuje. Chybí mu doby, kdy se mohl vydat do společnosti a nebyl středem nechtěné pozornosti. Proto se na doporučení psychiatra podrobuje experimentu. Je mu vytvořena maska, která je po nasazení neroznatelná od lidského obličeje. S maskou se může procházet po ulici nebo posedět v baru bez toho, aby si na něj lidé ukazovali prstem, ale Okuyamu trápí, proč tomu tak nemůže být i bez masky. Nakonec se nechává zlákat možnostmi, které mu maska skýtá a uchyluje se k morálně nepřijatelným činům. (Sesshoumaru)
(viac)Videá (1)
Recenzie (27)
Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ. ()
Veľmi zaujímavá dráma nielen o tom, aký význam má tvár v spoločenskom živote. Pre políciu sú často postačujúce odtlačky prstov, ale tvár vyjadruje veľa zo života jej nositeľa. Nie nadarmo sa vraví, že po štyridsiatke je už každý zodpovedný za svoju tvár. Nečudo, že rozsiahle poškodenie tváre spôsobuje psychické problémy postihnutého, ktoré sa neobmedzujú iba na problémy s opätovným začlenením do spoločnosti. Tešigaharov film som chcel vidieť nielen preto, že Abého knihu mám vo svojej knižnici, ale aj preto, že jeho Piesočnú ženu považujem za výborné dielo. Som spokojný a jediné, čo mi mierne prekážalo bolo priveľa filozofovania. ()
Japonská filozoficko psychologická sonda do vnútra nielen človeka, ale aj domácej spoločnosti, tak nekompromisne zasiahnutej dôsledkami druhej svetovej vojny. Nakoniec ale viac filozofická, ako psychologická, čo vyplýva napríklad z dialógov lekára a nositeľa masky, ktorím sa po dvoch pivách natoľko rozbehne mozog, že si to filozofovanie neodpustia. Asi sa látka dala uchopiť ešte trefnejšie (knižná predloha, ktorú nepoznám), ale takýchto ťaživých scifíčok predsa len nie je také množstvo, aby sme si naplno Tvár toho druhého nevychutnali. Aké by to bolo, ak by sme si priznali, že každý deň si nasadzujeme stále iné masky podľa potreby a nemuseli by sme tak namáhavo predstierať napríklad úprimnosť? Že nás niektoré z nich možno v odcudzenom svete, patriacom veľkomestskému prostrediu, ovládli, je už fakt. Vieme ešte vôbec, kto sme? Podobný film zo 60tych rokov: Seconds. Omnoho viac, ako napríklad Face off. ()
Proč, proč jens Tešigaharo nevyužil více hudby... Jak zamrzí, že ji nebylo využito více, některým scénám ticho nesvědčí, leč vynahrazuje to geniální, obzvláště scény v doktorově ordinaci/pracovně jsou pro oko jednoduše dechberoucí. Pochválit je třeba i herce hlavní role, který dokázal hrát výborně i tehdy, měl li k dispozici jen svůj hlas. Škoda, že postava doktora měla někdy až moc jednotvárné dialogy (jestli uslyším ještě jednou větu ve smyslu "je to maska, nebo ty??", tak dostanu psotník), stejně tak byla trošku zbytečná dějová linka (i když pro ni nevidím místo a důležitost, netvrdím, že by byla špatná!). Mnoho by se toho dalo ještě napsat, ale místo toho jdu raděj shánět knižní předlohu ()
Trochu mě mrzí, že očekávání stejné pecky, jakou byla Písečná žena, u mě nebyla tak úplně naplněna. Pravda, dvakrát do stejně úžasných filmových vod se těžko vstupuje, ovšem tentokrát to měl u mě Hiroši Tešigahara ještě ztíženo faktem, že jsem si před zhlédnutím filmu přečetl stejnojmennou (perfektní!) knižní předlohu od Kóbó Abeho. Nedokážu s úplnou jistotou říct, zda mi přečtení knihy před zhlédnutím filmu ovlivnilo názor k filmu pozitivně, nebo negativně, každopádně každému, komu se film líbil, bych doporučil mrknout se v antikvariátu či nejbližší knihovně po knižní předloze. Tato filmová adaptace je oproti ní poněkud volná a obsahuje navíc jednu paralelní dějovou linku, ovšem myšlenka ztráty vlastní identity a změny přístupu okolního světa k jedinci, který "ztratil tvář", je ve filmu naštěstí podána velmi dobře. Je dobře, že film není otrockým přepisem knižní předlohy (ono by to v podstatě ani nešlo doslovně přepsat vzhledem k tomu, že drtivou většinu knihy představuje popis myšlenek hlavní postavy, uvažování o své identitě a okolním světě), avšak právě ona přidaná dějová linka o ženě, která je hibakuša a zažívá podobnou situaci jako hlavní postava, by sice sama o sobě nemusela být špatná, ale ve srovnání s hloubkou příběhu prostě není tak zajímavá, není tak… typicky abeovská. Inu, asi bych to nakonec ohodnotil přeci jen lépe, kdybych nečetl knižní předlohu, ale co už. Film je to hodně dobrý, ale oproti Písečně ženě mi tam chybělo více napětí, nějaká větší katarze v závěru. Horší 4*. ()
Galéria (6)
Fotka © Toho Company
Reklama