Berlín

Poté, co Netflix zprasil promyšlený a výborný seriál La casa de papel od španělské Antena 3, úspěšně dojí značku dál. Volba Berlina jako titulní postavy seriálu je vlastně logická, výrazný zmetek, kterého v podobě flashbacků propašovali i do netlix verze, očividně nabízí spoustu prostoru k vytvoření nového obsahu. Já si Álexe Piny vážím, Sky rojo a Vis a vis jsou fajn koukatelné žánrovky, přesto si myslím, že se jeho materiál unavuje, ostatně už i tři poslední série Papírového domu byly v podstatě tím samým a v tomto spin-offu v podstatě bere oblíbené prvky seriálu a zasazuje je na jiné místo, jiné postavy, jinou situaci a trochu jinou atmosféru, protože jak mnozí poznamenali, knihovna, z níž seriálový Berlin čerpá, je mnohem červenější než předchozí série. A přiznám se, že ačkoliv se tvůrce ohání vším španělským (vezměme si poslední epizodu páté série La casa de papel, kde dle vlastních slov píkareskně podkládají španělskou ekonomiku lží a podvodem), v této sérii je to půvabné především v rozhovorech mezi francouzskou a španělskými vyšetřovatelkami o mezinárodních rozdílech (Me lo imagino, porque ustedes tienen el Louvre. Nosotros tenemos el Prado. Yo entiendo que La Gioconda es muy misteriosa... Pero es que Las Meninas... son más graciosas.) a hlavně v samotné dedukci, že takto drzé loupeže by se odvážili jen Španělé, tak já ale nejsem úplný fanoušek tohoto přístupu. Mám sice rád vše odvážné a španělské, zároveň si však myslím, že tvůrce nechává své lupiče být úmyslně hrozně neprofesionálními - což jsem vytýkal už u netflixovské verze Money Heist. Když nás nápad Papírového dobu ohromil v roce 2017 poprvé, dovedli jsme to překousnout, protože Profesor sesbíral velmi nahodilou směsku lidí a veškeré spory mezi nimi byli jen vyvrcholením netradiční situace. Netflixovská pokračování však udělaly z neobvyklého stylu vloupání běžnou rutinu a proto je do očí bijící, jak se postavy občas chovají. A já rozumím, že to jde ruku v ruce s tou španělskou divokostí a vášnivostí, kterou Pina proklamuje, ale pak je dost jeho zápletek jen zbytečně vykonstruovaných. Ve Sky Rojo to funguje, protože je to zběsilá divočina, ale v případě perfektně naplánované loupeže je to prostě zvláštní. Divák navíc nikdy necítí tíhu zločinu, protože scénárista chytře nechává loupit tak nesmyslně nedosažitelné částky a předměty, že si to nikdy nespojíme s tím, co máme doma. Tím tak považujeme lupiče ne za zločince, ale jako hodňoučké postavičky, které se mezi sebou chtějí jen milovat. Ve srovnání s Tarantinovými nebo Ritchieho gangstery, kteří si špiní trika častěji, než je reálné, Pinovy postavičky prostě neobstojí. Přesto mě však Berlin svojí odlehčenou atmosférou dokázal pohltit a vlastně mě nechal přijmout, že je jeho nezodpovědné chování, kdy svůj vlastní konstrukt lásky pokládá za důležitější než třeba život, loupež nebo nadoživotí. Ostatně možná proto jsme v původním seriálu Pedra Alonsa tak milovali - protože má styl, protože je asertivní jak kráva a protože vždy vytáhne z prachu nějakou božskou písničku - a já španělský cover Felicità osobně řadím hned za Bella Ciao. A taky pochopím, že Samantha Siqueiros (už jen samotné to jméno působí sexy) je žena, pro kterou by kdokoliv zkurvil i sebedůmyslnější plán. Seriál tedy hodnotím jako zábavnou blbost s neskutečně sexy hercy a herečkami. (16.09.2024) (menej) (viac)