Bitva o Alžír

Koncentrovaný proto-Greengrass v morálně ambivalentním výletu do morálně ambivalentní historie. Použití reálných teroristů jako herců ztvárňujících sama sebe ve chvílích kdy posílají bomby na civilisty je geniální a zároveň zrůdné. Neuvěřitelně zásadní film, který za těch padesát let nezestárl ani o den. 9/10 (21.12.2021)

Tématu Alžíru se okrajově věnovalo mnoho filmů francouzské nové vlny, přece jenom to byl velký problém, který hýbal tehdejší francouzskou společností, tudíž jeho reflexe byla nasnadě. Bitva o Alžír ho staví do centra dění, takový krok vítám, zdá se, že to bude zajímavé. Jenže ono to zajímavé není. Pár silných scén a příklon k dokumentárnímu stylu nemůže vyvážit tu ohromnou nudu, kterou jsem prožívala. (28.06.2012)

Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Celosvětově divácky úspěšný film. Pseudo-dokumentární, černobílý, věcně objektivní válečný snímek o alžírském terorismu, alžírském povstání a později alžírské revoluci. Krutost, zabíjení, ale také odhodlání a rozhořčení - na obou stranách francouzsko - alžírského konfliktu. Film podobných témat a kvalit jako pozdější a známější filmy Gándhí, nebo Černý jestřáb sestřelen. Trailer (ČSFD): http://www.csfd.cz/film/124195-bitva-o-alzir/videa/ (08.04.2012)

Každá, byť dodatečně sebevíce věnčená válka páchne. A to nejen při pohledu zblízka. Fanfáry, které ji provázejí, nejsou sice vylhány, ale nelze se na ně dívat jinak - chceme-li zůstat nepředpojatými - než jako na špičku špičky pomyslného ledovce věcné skutečnosti a fakt. BITVA O ALŽÍR je z tohoto pohledu jakýmsi cestovním mezníkem: při pohledu zpět se nám vybaví krutá, až dokumentární věcnost Roselliniho filmů PAISA nebo ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO, při pohledu dopředu, k naší současnosti, drastické scény současné špičky tzv. akčních filmů. Že Francouzi byli v Alžírsku letitými okupanty a příživníky, je zřejmé. Stejně tak je pravdou, že stovky tisíc francouzských kolonialistů se chovaly vůči Alžířanům ať berberským, ať arabským slušně, což kultivovalo do značné míry vzájemné vztahy obou etnik, neměnilo však nic na faktu francouzské takřka 130leté okupace. Bojovalo se - za těchto vyhrocených okolností - o mnoho. Chtěl-li se kdo udržet a nepřipustit do akce extrémní islám, který v celém Maghribu dřímá pod povrchem jako časová bomba, neměl na vybranou. Totéž ovšem platilo i pro druhou stranu. Dezliuze z války, v níž mladí spolunastavovali své krky, aniž vlastně věděli za koho a proč, byla neúnosná. Na konci čtyřicátých let, když namísto slibované nezávislosti byla patrné zvůle Paříže tuto surovinově bohatou kolonii si udržet stůjcostůj, jejich trpělivost přetekla. Výsledkem je po evianských dohodách dnešné rozporuplná alžírská současnosti jednoho z nejbohatších arabských států s mnohaletou občanskou válkou mezi modernisty a "otci návratů" ke kořenům militantního islámu dob Mohamedových a mnoha jejich spolupracovníky ("bílí odpověděli založením teroristické tajné organizace Organizace tajné armády, která se v průběhu první poloviny šedesátých let opakovaně pokusila o atentát na francouzského národního hrdinu generála Charlese de Gaulla. Z černobílé syrovosti tehdejší alžírské skutečnosti, podávané ve filmu, mrazí i dnes. Přál bych si, aby toto více než varovné memento bylo a zůstalo nadčasovým a hlavně nenapodobovaným. (29.04.2008)

Fascinující náhled do chřtánu alžírské revoluce. Režisér Gillo Pontecorvo skvěle využívá metody dokumentárního vyprávění i Morriconeho hudby. Jak sám název napovídá, Bitva o Alžír musí být zákonitě válečný film, řekne si vcelku logicky každý divák, a je to tak, přesto se však tento film zcela vymyká všemu, co bylo dosud v žánru válečného filmu vytvořeno. Z každé sekvence je znát jak režisérovo ohromné úsilí zachytit vyobrazené události, co nejpravdivěji, tak dokonalá souhra mezi ním a Enniem Morriconem, s nímž se podílel na složení hudby. Celý film od začátku do konce neztrácí napětí ani tempo, a byť je vystavěn pomocí flashbackové struktury, orientačně se divák díky režisérově dokumentární popisnosti jen těžko ztratí. Z herců vynikají zejména výrazný Jean Martin, coby fiktivní plukovník Mathieu, a dále Brahim Hadjadj v roli ústředně sledovaného vůdce povstání Aliho. Je až s podivem, jak moc Pontecorvův (subjektivní) pohled na celou věc působí jako nestranný - jakoby nevyhraněný. Divák v podstatě neví, zda sympatizovat více s Alžířany, jež vedou revoluci, avšak nechávají za sebou ležet mrtvá těla nevinných, či s Francouzi, kteří se jejich snahu o zvrat a nezávislost snaží potlačit. V podstatě zde neexistují hodní a zlí. Jako ve skutečné válce si tu každý ušpiní ruce a jediné co mu zbyde je myšlenka… Přesto je neuvěřitelné, jak silné humánní poselství s sebou Bitva o Alžír nese a zároveň přináší i věčnou otázku, kam až jsme ochotni zajít v boji za svobodu a nezávislost. (25.02.2021)