The House of the Laughing Windows
Réžia:
Pupi AvatiKamera:
Pasquale RachiniHudba:
Amedeo TommasiHrajú:
Lino Capolicchio, Gianni Cavina, Pietro Brambilla, Francesca Marciano, Zora Ulla Keslerová, Giovanni Brusadori, Giulio PizziraniObsahy(1)
Mladý restaurátor Stefano přijíždí do malé italské vesnice, aby opravil zdejší fresku zobrazující utrpení sv. Sebastiana. Ta je posledním dílem malíře jménem Legnani, který byl posedlý smrtí a pro svá díla si zásadně vybíral umírající či trpící lidi. Stefano nedlouho po svém příjezdu zjišťuje, že někdo si jeho přítomnost vyloženě nepřeje. Když poté jeho místní přítel záhadně vypadne z okna, rozhodne se přijít celé věci na kloub. Postupně se napovrch dostávají další podivné skutečnosti a Stefano si stále neuvědomuje, že brzy už může být pozdě na cestu zpět… (Richie666)
(viac)Recenzie (50)
Tak nějak bez sériového vraha. Hnusný starý dům. Úchylný Lidio. Chroptění v telefonu a blábolení z magneťáku. Všudypřítomný neklid. ()
Nejděsivější byly ty chlupy ve Franscesčině podpaží! ()
Výborná hudba, ale jinak mě film teda moc nezaujal. Naši herečku Keslerovou jsem vůbec nepoznal. ()
Už ani nevím, jak jsem na tento film ze 76ho roku narazil, ale jsem určitě rád, že mě neminul - dobrá atmosféra, která sice není vyloženě hororová, nebo dokonce strašidlená, ale udržuje napětí. Když vezmu v potaz rok natočení, tak je ve filmu jen velmi málo hluchých míst, možná prostřední část filmu se odvíjí poněkud rozvláčněji, jinak je ale tempo přijatelné. Pro mě osobně velmi pozitivní překvapení. ()
Ďalšie gaialloidné čosi. Ten film má svoju atmosféru. A áno, nechám sa pokojne aj vystrašiť, ten barák bol ako z nočných môr. Zaujímavo spracovaný príbeh, niekedy to slnečné prostredie pôsobí ozaj kontrastne s postavami a príbehom z ktorého občas až mrazí. Mimochodom, mám veľmi rada takéto názvy, evokuje to vo mne Troch pátračov a podobne, paradoxne :) A tá hudba... ()
úvod a konec jsou super, ale prostřední část je nudnější a navíc vůbec nevím jaký ten film měl smysl. ()
How does a pig even walk back into the house with only one not broken leg? ()
Otázka zní jasně: stojí za to zhlédnout film s čikarijským názvem, nekonečně dlouhou stopáží a dlouho nikam nesměřujícím dějem, který zato srší atmosférou, impozantními obrazy, geniální magneťákovou mantrou a k tomu všemu ještě slušnými herci a scénářem? Já tvrdím, že tak na 70% jo. ()
Dřív než v osmdesátých letech zahájil řadu prvotřídních společensko-psychologických dramat, natočil Avati pár pokoutních drobotin včetně "Domu s okny, která se smějí" a "Zedera". První z nich lze označit za giallo bez argentovského spádu, nahoty, řezničiny a vánoční výzdoby, zato s tajuplně-děsivou příchutí sbližující "Dům" se skvosty jako "Teď se nedívejte" či "Proutěný muž". Máloco tu dává smysl, většina herců hraje stejně bídně jako ona malůvka v roli oltářní fresky hodné restaurování. Pochvalu zasluhuje citlivé využití krajiny na jih od Pádu a hudba Amedea Tommasiho - obojí se mocně podílí na tom nejlepším, co může snímek nabídnout, totiž na jeho atmosféře, která zamrazí už v úvodních titulcích, čiší z úsměvů oken neblahého domu a vrcholí v příkladně budovaném závěru. O sedm let mladší a o něco krotší strašoun "Zeder" se odehrává jen o pár desítek kilometrů dál ; i jeho závěr je pěkně vystupňován, ačkoli mně naskakovala husí kůže už během předmluvy. Avati opět nespoléhá na herce a děravý scénář záplatuje atmosférou za přispění exteriérů a hudby. Těžko si představit působivější kulisu pro rejdy živých mrtvých, než je zpustlý přízrak Mussoliniho éry, prázdninové středisko Colonia Varese v Cervi. ()