Karneval duší
Carnival of Souls
Réžia:
Herk HarveyScenár:
John CliffordKamera:
Maurice PratherHudba:
Gene MooreHrajú:
Candace Hilligoss, Frances Feist, Sidney Berger, Art Ellison, Stan Levitt, Pamela Ballard, Reza Badiyi, Herk Harvey, Bill de JarnetteVOD (2)
Obsahy(2)
Pred niektorými vecami sa ukryť nedá! Mary Henry mala šťastie v nešťastí, keď zázračne prežila autonehodu, pri ktorej jej auto spadlo z vysokého mosta do rieky. Od tej doby sa akoby s Mary niečo stalo. Stále častejšie stretáva tajomnú postavu so strašnou bielou tvárou, v okamžiku sa ocitá na miestach, kde nemá čo hľadať a jej izolácia od ostatných ľudí je väčšia ako predtým. Náhoda či osud ju zavedú až do obrej strašidelnej budovy, kde všetko vyvrcholí karnevalom jej života. Karnevalom duší... (macclain)
(viac)Videá (1)
Recenzie (84)
U nás méně známý nezávislý horor platí v anglosaském prostředí za kultovní dílo, které, pravda, ve své době zapadlo, velice záhy si však vydobylo patřičnou pozornost do té míry, že se k jeho vlivu hlásí taková jména jako George Andrew Romero nebo David Lynch. Neplést s nuzným remakem shodného jména z druhé poloviny 80. let, za jehož produkcí nestál nikdo jiný než Wes Craven. Karneval duší představuje starobylý artefakt, který v sobě uchovává zeitgeist minulých dekád a působí nepřístojně svým vsazením do 60. let podobně jako je dle tradičních vzorů ztvárněná Maska démona (1960) Maria Bavy nebo v našem kulturním prostředí Mrazík (1964), jenž by klidně mohl být potomkem budovatelského rozpuku 50. let. I americký film Karneval duší v sobě nese něco z nízkorozpočtových fantasy či science-fiction filmů období studené války: invazi všudypřítomného nebezpečí vtěleného do archetypu monstra (zde v podobě umrlčího přízraku ztvárněného samotným režisérem Herkem Harveyem), které ohrožuje hodnoty maloměstského bílého Američana, zasaženého paranoidním, až hysterickým strachem; jeho zkroušený psychický stav – respektive její, v hlavní roli výtečná Candace Hilligoss – ujařmený do typicky klaustrofobicky těsných, nebo naopak zcela vyprázdněných prostor americké periférie. Rozpolcenost hlavní hrdinky, míšení dobra a zla, odcizení muže a ženy, všeobecně pochmurný tón snímku a šerosvitná městská obrazivost jej zase prolínají s tradicí noirového labyrintu. Aby těch zákrutů nebylo málo, Karneval duší sice pracuje se syrovou realitou každodennosti, ale také s výraznou umrlčí stylizací dovolávaje se tím nejen universalovských nízkorozpočtových hororů, nýbrž i děsivé grotesknosti německého expresionismu. Dokola přehrávaná varhanní hudba pak pouze zintenzivňuje zádušní atmosféru filmu, jenž z dnešního pohledu občas může působit úsměvně, přesto však neztrácí nic ze své přitažlivosti. ()
Na ten rozpočet... spousta muziky. Vždy't tohle působí jak euroart od Clouzota nebo Polanského, sakra! A ještě ke všemu to mají Američani rádi, dá se to (teoreticky) vidět i v drive-in kině. Pokud se filmy občas musí udělat na koleně, pak tohle je ten nejlepší způsob. Vizuálně nezapomnutelné, trochu naivní, přímočaře jednoduché. Nač gumové hororvé masky a litry syntetické krve? Stačí nabílit ksicht a dobře nasvátit a načasovat! Jeden z těch stařičkých, velmi dobrých pohyblivých obrázků, při nichž se otáčíte, jestli za vámi náhodou nestojí sinavý umrlec a nevztahuje po vás pracky... A pak se štípete do tváře: sakra, jsem ještě vůbec naživu? Tak to má s filmy být. ()
Videl som farebnú verziu director’s cut. Asi životná práca režiséra Herka Harveyho, (ktorý si s chuťou zahral aj hlavnú zápornú úlohu) kamera a strih excelujú už od začiatku, v rámci vtedajších možností. Výzva na divokú jazdu, dve staré autá tlačiace sa o seba na úzkom moste. Pád auta do vody, smrť, pôsobivé úvodné titulky pri potope a nečakané znovuzrodenie, veľmi pôsobivý organ. Následná jazda autom má trochu viac záberov, ale strašenie nemŕtvymi v maskách poteší. „I not only drink really, I really drink!“ Noc a nasvietenie pumpy sú pôsobivé. Po ukázaní cesty sa strihom presúvame priamo do domu, ktorý hlavná hrdinka hľadala. Opakovaným výjavom nemŕtvych a záhad chýba gradácia (prešli sme 36 zo 78 minút), ktorá je len v paranoji hlavnej hrdinky, čo uberá obsahovej kvalite filmu. tá vizuálna je však stále výborná napríklad v scéne vychádzajúceho červeného slnka, ktoré zaleje krvou celý výhľad. Romantická línia má asexuálny podtext, tá mystery hororová atmosféru, ktorá sa stupňuje pomaly a dá sa napriek počiatočnej nepredvídateľnosti predpokladať. Film si cením, nezabrnkal však úplne na moje struny. ()
Slibný námět podstatně snižuje banalita jeho ztvárnění. Co se ale dalo očekávat od rutinního režiséra výchovných filmů a podobného braku, jaký dnes dokáže zaujmout jen letmo zachyceným koloritem? Příběh se zde sice vypravuje spontánně, ale současně také spoutaně, předpojatě a navykle. Spád strašidelné povídačky brzdí, ba přerušují jak scény nedějové, které by měly navodit hrdinčinu vzrůstající úzkost nebo zpřítomnit v tělesném světě ono záhadné transcendentno či přímo zásvětí, tak ty, které tento duševní sestup, který jako by parodoval skvěle zachycený psychologický rozklad Repulsion Romana Polanského (natočeného ovšem až po třech letech po tomto smutném masopustu), rámcují, přesněji řečeno: nechtěně tragikomicky měří čas. Zároveň ovšem vzniká – jakkoliv nezáměrně – něco jiného. Varhanice připomíná děvče z ochotnického divadla, které si vybojovalo svou první filmovou roli. Polohy, které jí „jdou“ nebo jí (její zkušenosti) nějak odpovídají, rozehrává naplno, a tedy i vyhrocuje, ale většinou se přizpůsobuje tempu svých hereckých partnerů, a psychologicky tak svou postavu štěpí, její osobnost činí nekohezní (ne však rozporuplnou), což se vespolně podílí na zlomkovitosti pomyslného celku, k níž přispívají i zaznamenané zcela zanedbatelné okolnosti, zbytečně natahující čas. Jízdy autem, snídaní, hovor s knězem..., to všechno jsou jen etudy, které vlastní příběh nijak nedokreslují, ale jeho předpokládanou ideu znásilňují zbytnou celuloidovou mlhou, byť se v nich i objeví bubáci, o něž nakonec – naneštěstí – jde především. V tom všem, v čem film jako film selhává, ovšem zároveň uchvacuje – nikoliv však již jako hrůzostrašný film, ale jako "skutečnost". Tedy již zde není dívka pronásledovaná duchy, což film vítězoslavně dotvrdí, ale už žena vyviklaná z řádu, hodnot a citů, posílená a ponížená zkušeností blízkosti smrti a šokovaná vlastní bezcitností a tísněná halucinacemi, bludy a vlastním tělem, jitřeným zhovadilým poživačným sousedem z hotelu, který se však okamžitě zalekne aury šílenství. (A to vše ztvárnil pozdější Repulsion dokonale.) Horor se tak snadno může překlopit v drama psychologické, k čemuž zde stejně nedojde, neboť by i to selhalo na stejných, výše vypočtených prvcích, nadto jednoznačný závěr takovou interpretaci vylučuje. Takovému možnému, ale nenaplněnému pojetí nicméně napomáhají elementy jiné, které s hororem naopak nemají nic společného, ale ocitly se zde snad pro svou imanentní neoddělitelnost: především předimenzované znění věcí a dějů (naneštěstí jen skicovitě a selektivně spojené s vlastním hrdinčiným vnímáním, jemuž ovšem primárně odpovídá, byť zní, i když hrdinka „neslyší“). Režisér jím atakuje – v souladu se svou navyklostí, zvykem ozvučit realisticky prostor fikce – samu atmosféru a činí ji (zřejmě nevědomky, ale přesto /nebo právě proto/) neobyvatelnou. Chvilkovou hluchotu tak polarizuje hypersenzitivní slyšení (které slyší trávu růst, dalo by se s úsměškem dodat), které ovšem přiléhavě odpovídá hrdinčině profesi. Troufám si říci, že tento prvek nepramení z režisérovy auditivní osobnosti a je „jen“ naivně „hyper-realistický“ – i tak však funguje výborně. Skoro stejně jako v Polanského vzpomenutém filmu. A tak si říkám: viděl Polanski tento film předtím, než natočil Hnus, nebo Harvey potkal někoho podobného své hrdince? Z jeho představivosti jistě nepovstala. () (menej) (viac)
Celkový dojem: Aj napriek tomu, že Carnival of Souls je pomerne krátky film, som si ho musel pretáčať kvôli prehnane dlhým, zbytočným a nudným scénam kde hl. hrdinka len 10 minút niekde beží s tým, že ju niekto prenásleduje, pričom som ja, ako divák mohol vidieť akurát pár záberov na záhadnú postavu niekde v kútiku, a ďalej som mohol len znechutene zívať. Takto by som asi opisal Carnival of Souls, keby bol novodobý, lenže musíme si k srdcu zobrať aj to, v akej dobe bol tento film nakrútený. Atmosféra bola miestami veľmi nepríjemná a v tej dobe by sme vlastne nemuseli spať. Síce mi liezli na nervy otravní herci a nudou som sa užieral k smrti, som ešte celkom spokojný. Reprízu si ale asi nedám. Moje hodnotenie: 60% ()
Galéria (40)
Zaujímavosti (10)
- Natáčení trvalo pouhé tři týdny. (Holina)
- Po uvedení byl film kasovní propadák. Agent herečky Candace Hilligoss ji po zhlédnutí filmu dokonce odmítl dále reprezentovat. Svůj fanouškovský základ si získal až později a roku 1989 byl dokonce restaurován a kolorován. (Mr. Filuta)
- Rozpočet filmu bol 33 000 dolárov. (Dzusta)
Reklama