Stratenci

"Vojenské povídky" jsou jedním z mála Jiráskových děl, které se i dnes dá bez problémů přečíst a právě z této sbírky pocházejí i "Ztracenci". Miloši Makovcovi se z nijak výjimečné, ale dobré povídky podařilo vytěžit nadprůměrné drama s takřka westernovým syžetem, v němž podávají vynikající herecké výkony především Gustáv Valach (pragmatický kyrysník), Radovan Lukavský zosobňující nezlomný venkovský lid, půvabná Alena Vránová a nečekaně drsný Vladimír Hlavatý v roli protřelého válečníka, pronásledovaného vlastním svědomím. (28.09.2007)

Patrně vůbec nejlepší filmové zpracování Jiráskovské látky jaké jsem kdy viděl. Nemalý podíl na tom však měl také znamenitý scénář Jiřího Brdečky. K působivosti filmu navíc přispěla i netradiční kamera Vladimíra Novotného. Její tzv. subjektivní záběry snímané především z pohledu jednající postavy což ještě více zvýraznilo existenciální polohu tohoto filmu nebylo do té doby až tak běžné. Film je opravdu vyjimečný a působí neuvěřitelně svěže dodnes,a fakt jak z cizé planety, někde z daleka odjinud. V porovnání co tady v té době celkově krom nějakých pohádek a třeba historických děl a jejich přepisů vznikalo. Film je vlastně příběh tří vojenských zběhů z prusko-rakouské války kteří hledají v kruté době marně svou identitu. Na osudu všech třech zběhnuvších vojáků poukazuje a ukazuje film také nesmyslnost a hrůzu válečného tažení. Asi nejlepší Makovcův film který byl určitě jeho uměleckým vyvrcholením padesátých let a možná i vůbec. Tímto snímkem reprezentoval také naší kinematografii na MFF v Cannes r. 1957. Hodně opomíjený malý velký film..Samozřejmě plný počet 5*, a to i třeba za krásné tehdejší Jizereské hory kde se film tenkrát natáčel. Byl jsem zas jednou a po dlouhé době příjemně uchvácen.. (26.09.2006)

Historické válečné drama jako řemen, krásně natočené, působivé, strhující a ta ústřední trojice - Gustáv Valach, Stanislav Fišer, Vladimír Hlavatý - výborná, později je doplnila dvojice Alena Vránová a Radovan Lukavský, víc jsem si nemohla přát, to je herecké nebe.. Silný příběh o nesmyslné mašinerii, která semele vše, co jí stojí v cestě a když projde chalupou, nezůstane kámen na kameni.. Slza ukápla, to přiznávám.. (14.06.2022)

Miloš Makovec mě svým filmem Ztracenci příjemně zaskočil, nečekal jsem to od něj. S literární předlohou Aloise Jiráska se vypořádal nadmíru zdařile. Protiválečné poselství získává díky vylíčené náladě psychologické naléhavosti jasné kontury a silný hlas vichru. Existencionalismus předkládá svůj pohled na život, bezútěšnost se opájí strachem. Přítomnost na pomezí mezi životem a nicotou upíná poslední zbytky sil k hledání smysluplnosti, alespoň jednoho opěrného místa. Zoufalství šmátrá po pevném bodu, ale záchytný pilíř se ze slov marnosti a pochyb nepostaví. Studie lidského chování v extrémních podmínkách samotné podstaty života je destruktivní pro vnější i vnitřní světy. Vratká udržitelnost jakékoli vznešenější hodnoty nenabízí bezprostřední možnost naděje, ale i tehdy se lze postavit na odpor proti nezvaným proudům vyšší politiky života. Lidský život jednotlivce nemá význam, lidství se zdá být vzdálenou ideou. Zapomenutou v krutosti strachu. První rovinou poselství je cynický kyrysník (dobrý Gustáv Valach), vyhladovělý pruský dezertér. Všudypřítomná smrt chladnokrevnosti plnění rozkazů mocenských hrátek vyvolává nejzákladnější otázky o smysluplnosti. Pud sebezáchovy a strach ze smrti, bolestné procitnutí, ztráta jistot a jedinou chatrnou ochranou se stává hořká jízlivost. Druhou rovinou je lehkomyslný Václav (velmi dobrý Stanislav Fišer), mladý rakouský pěšák. Hledá se ztracené mládí, jedinou nadějí byl pečlivě uchovávaný daný slib a výhled na budoucnost. Válka a všudypřítomná smrt, svůdně se prohne v bocích, rozverně zašvitoří a vysměje se bláhovým a okolnostmi zadušeným představám naplněného a šťastného života. Třetí rovinou je zádumčivý husar (zajímavý Vladimír Hlavatý), zkušený a zodpovědný rakouský voják. Obžalobou se stává tíživost vlastního svědomí. Krutá nesmyslnost války zde dostává nejjasnější tvar, pláče se u dveří a prosí za odpuštění. Čtvrtou rovinou je Jíra (dobrý Radovan Lukavský), Václavův kamarád z dětství a dospívání, a jeho manželka Baruška (zajímavá Alena Vránová). Praktická ukázka rozkladných dopadů válečných půtek na civilní obyvatelstvo a stav společnosti. Strach se stává pánem situace a nikoho nenechává bez proměny a nejzávažnějších následků. Z dalších rolí zaujme přepadený sedlák (Vladimír Huber) a jeho žena (Eva Očenášová). Ztracenci jsou protiválečným pohledem v komplexně rozšířeném pojednání, kdy každý další argument má zvyšující se váhu závažnosti. Herecká exprese naléhá stále hlasitěji a sugestivněji. Ztracenci jsou vynikajícím psychologickým dramatem. Navzdory době svého vzniku. (22.03.2018)

Téměř >barokní< drama na jiráskovská (národ dávno povznášející) témata... Na svou dobu však poctivá - ba vynikající filmařina se skvělými hereckými výkony, skvělou hudbou i kamerou, historicky byť poněkud fabulující - přesto poutavý film s (v náznacích - prostě dobou daným - samozřejmě protiněmeckým) humanistickým a protiválečným poselstvím... A právě u takovýchto starých >česko-slovenských< filmů si člověk až povzdechne, jaká mohla ta kinematografie naše tenkrát být, nebýt toho neustálého >socrealistického< ideologického ovlivňování... "Nezvednout šavli, bambitku nenacpat..." Mír s tímhle filmem. Čtyři a půl hvězdičky za krásné dílo - leč s těžkým srdcem nakonec zaokrouhlené dolů... (18.12.2006)