Ostrov

Kdyz pominu to, ze sledovat pul hodiny v kuse postavy nosici vodu (ano, je mi jasne, ze tim chtel autor ukazat, jak moc tezky zivot obyvatekle ostrova maji) je vice nez utrpeni, nesedela mi na filmu jina vec, a sice naprosta neochota bojovat proti tomuto starovekemu zpusobu zivota. Kousek cesty lodkou je civilizace, rmuz se zenou vsak i presto tupe prijimaji svuj udel, aniz by se v zajmu vlastnim i v zajmu svych deti, jejichz detsvi timto jde uplne do kytek (a nemluvim uz o zivotnich potrebach ohledne sveho zdravi - viz jedna pasaz filmu), jakkoliv snazila neco zmenit. Naval vzteku, kdy sem tam padne nejaka facka anebo se breci a vzteka, rozhodne nevede k ceste za lepsim zivotem. Pokud to mel byt neorealisticky film, postradam tam tuto logiku. V realnem zivote by postavy rozhodne nebyly takto motivovany. Takto to spise vypada jako inscenovana realita za ciste filmovymi ucely. Nicmene z ciste formalni strany je ten film naopak perlou, proto ty dve hvezdicky. (26.08.2006)

Výborný film s prvkami neorealizmu. Vo filme absentujú slová a celý je postavený na obrazotvornosti kameramana, ktorý sníma decentné herecké výkony hlavných predstaviteľov. Film ostrov je filmovou básňou , ktorá hovorí zaujímavo o jednoduchých životných peripetiách a radostiach. Každá jedna scéna, ktorá sa dotýka určitej témy - či už je to pohreb, oslava, detský spev, alebo deň voľna v meste - to všetko je na snímané a ozvučené neuveriteľne emotívnym spôsobom, čim vyvoláva v divákovi presne tie emócie, ktoré si scéna na dotvorenie atmosféry vyžaduje. Shindo vytvoril poetický, pomalý film, ktorý je vo svojej podstate krásny a veľmi ľudský - postavený na detailoch, v ktorom formálna stránka je rovnocenná s príbehovou. Pre mňa veľmi príjemný zážitok. (03.04.2012)

Nezúčastněné pozorování tvrdého života čtyřčlenné rodiny, obývající ostrov, který je bez sladké vody, zato oplývá dostatkem vyprahlé země, skalisk a soli. Vytržením ze stereotypu povinností je jednou za čas podzimní slavnost anebo výlet do města, který se poštěstí díky výjimečně ulovené rybě. Monotonnost plaveb za sladkou vodou, následné zalévání rostlin a dalších povinností vytváří zvláštní atmosféru téměř až transu, která je ještě podpořena poetickými záběry mořských vln, pohrávajících si se šiškou, plující chobotnicí nebo rozvlněných stébel obilí. Odevzdanost postav osudu jen podporuje civilní herectví, které se většinu stopáže omezuje pouze na nejjemnější mimiku a nejen tím evokuje neorealismus. Přes všechnu lopotu lze ale z postav cítit harmonii a dojem, že jsou opravdu šťastné. SPOILER Nádech tragiky potom přináší až smrt dítěte. RELATIVNÍ KONEC SPOILERU Ta přichází právě ve chvíli, kdy na pevnině probíhají oslavy za odpalování ohňostrojů, což ještě zdůrazňuje izolovanost rodiny od okolního světa. Jakkoliv je ale bolest velká, život jde dál a je třeba se vrátit do koloběhu povinností (byť zdůraznění žalu emociálním výstupem, myslím si, nebylo nutné)… OPRAVDOVÝ KONEC SPOILERU (13.06.2011)

Unikátní filmová lyrika, neúprosný koloběh lidského života znázorněný pomocí úsporných filmařských prostředků, opakujícího se hudebního motivu a cyklického vyprávění beze slov. Jsou-li filmy, o kterých lze říci, že svými formálními volbami a strukturou stoprocentně, ale opravdu stoprocentně zužitkovaly a zároveň zvýraznily sdílené morální a ideové hodnoty, Ostrov je jedním z nich. (28.02.2017)

Z filmu mám trochu rozporuplné pocity. Neustálé opakování těch stejných aktivit a vyloženě rutinní život postav mě k mému překvapení ani tak moc nenudil. Jako ukázka tvrdého života japonské nižší třídy rozhodně velmi dobré. Iritovala mě však počáteční naprostá bezemočnost muže a ženy, která se v průběhu filmu (až na menší záchvěvy) vlastně příliš nezměnila a konec mě, co do počínání hrdinů, docela zklamal. A navíc ta myšlenka jedné krátké dovolené připadající na celý rok neustálé dřiny…ubíjející. Celkově průměr, film, tak jak byl nastaven, mohl zvednout už jenom jiný závěr. (19.11.2012)