Je t'aime moi non plus

Z běžného tradování i zkušeností z okolí mi je známo, že muž obvykle projevuje žárlivost často už ve chvíli, kdy jeho manželka začne pouze trochu aktivněji myslet na jiného... To zřejmě nebyl případ Serge Gainsbourga, který si svou ženu natáčí v celé řadě naturalistických "šukaček" s cizím chlapem přímo do filmu. Tento film, poté co jsem na něj narazil na Netflixu, jsem měl v hledáčku právě díky Gainsbourgovi v pozici režiséra – když vidím, že režíruje zajímavá osobnost jiné umělecké profese, skoro vždy se ve mě probudí zvědavost a tak jsem doufal, že Serge coby slavný skladatel a šansoniér stvoří zajímavý počin, nejlépe i plný stejně zajímavé hudby. Což o to, hudba zde pěkná byla, jenže v jádru šlo o vesměs jednu instrumentální skladbu pouštěnou dokola, poetická kamera v exteriérech se mi hodně líbila, začátek vypadající na road movie mě navnadil a na první třetinu se i přes částečné nesympatie k postavám za mě určitě dalo v pohodě dívat. Pak se z toho ale čím dál víc vyvíjelo ubíjející pseudo-porno plné otravně hysterických sexuálních scén. Jistý příběh se tu odehrál, ale v tom podání, které se mu dostalo, plus v té konstelaci pro mě nesympatických postav, mi byl totálně ukradený. Ale tak aspoň už vím, kde se v Sergeho dceři Charlotte G., přitom v civilních rozhovorech velmi sympatické osůbce, bere ta síla a odvaha hrát tak šíleně vyšinuté postavy ve všech těch Antikristech a Nymfomankách Larse von Triera a spol. Geny se prostě nezapřou. :o) [35%] (19.08.2023)

Obsahuje análny spoiler! Tak najprv som vo filme márne hľadal zápletku, žáner alebo herectvo. A keď niečo z toho čiastočne prišlo, žiaden pokrok v porovnaní s tým štylizovaným ničím, ktoré tomu predchádzalo, sa nekonal. V konečnom dôsledku ide len o odpoveď na otázku ako si jeden teplý smetiar môže udržať vzťah s plochou barmankou a v pätách s druhým teplým smetiarom. Odpoveďou je ritná deflorácia. 2* za zopár pekných scén, ale Truffaut to nebol. (19.03.2013)

Psal se rok 1969, a francouzský hudební skladatel a zpěvák Serge Gainsbourg spolu s herečkou (a svou partnerkou) Jane Birkin nazpívali světově proslulý duet Je t'aime moi non plus, a zřejmě aby toho nebylo málo (a)nebo aby vzpomněli na svůj nejúspěšnější projekt, o sedm let později, v roce 1976 natáčí tentýž Gainsbourg jako svůj režijní debut, s touž Birkin v hlavní roli, dnes takřka zapomenutý, stejnojmenný film (a ano, jak jinak, elektrizující melodie výše zmíněné skladby ve filmu několikrát zazní). A je to za mě celkem škoda (a i proto na film upozorňuju svým komentářem), že film zapadl, že ho takříkajíc zával prach, Gainsbourg totiž divákovi naservíroval vpravdě vymykající se film, bizarní a krutou romanci, jež svou nekonvenčností a dekadencí může i dnes, po zhruba padesáti letech konkurovat i filmům, které světlo světa spatřily v mnohem permisivnějších časech (nemůžu si při této příležitosti odpustit tuto nevyžádanou radu: kašlete na Poslední tango v Paříži - teprve Je t'aime moi non plus vám zodpoví všechno, co kdy chtěli vědět o análním sexu, ale báli jste se zeptat). Láska je slepá, poznamená zhruba v polovině filmu polský emigrant a námezdní popelář Krassky (Joe Dallesandro), a jakožto homosexuál se kontraintuitivně zamiluje do dívky prodávající na místní benzínce - dívky působící chlapecky, které její okolí neřekne jinak než Johnny (Jane Birkin). Pročítám si tagy, nemohu si nevšimnout štítku bisexualita, IMHO nesmysl spoiler Krassky Johnnynu ženskou stránku odmítá, nevzrušuje ho, proto ji drahnou dobu snímku "vyučuje", kterak se milují muži; tady musím poznamenat (a definitivně se odkopat jako daleko větší magor a úchyl než Serge Gainsbourg), že mě "zklamalo", že film nekončí tak, že Krassky Johnny zavraždí, protože se nedokáže smířit s tím, že se miluje s ženou, protože neunese Reálno (tj. to, co se brání symbolizaci a ideologickému ospravedlnění) své lásky - měl jsem dojem, že k tomu film nutně směřuje (ale možná jsem ho měl pouze proto, že já osobně bych takto tento příběh zakončil); linka s žárlivým milencem (Hugues Quester) se mi zdála nadbytečnou, o postavě, kterou ztvárnil Gérard Depardieu (vlastně jsem vůbec nepochopil proč tam vůbec byl, koho a co měl představovat?) ani nemluvě spoiler, to však není má jediná výtka, nesedělo mi afektované herectví pánů, Birkin oba herce přehrává o několik lig (nedivím se, že pouze ona zaznamenala mezinárodně uznávanou kariéru). 75 % P. S. Po Špatném synu Clauda Sauteta je Je t'aime moi non plus v krátké době druhým filmem, u kterého se mi zpožďovaly cz titulky (které nadto nebyly na bůhvíjaké úrovni), docela mě mrzí, že se Netflix o tyhle raritní francouzské kousky lépe nestará... (14.04.2024)

Aneb všechno co jste kdy nechtěli vědět o análním sexu a ono vás to stejně dostihlo, když nebylo zbytí a žádný chlap po ruce. Druhý sexuálně nejkontroverznější film, s jakým jsem dosud měl tu čest. Vpředu je s velkým odstupem Spielen wir Liebe s dětmi kopulujícími v lese, ale ten narozdíl od Gainsbourgova skládkového eposu nepůsobí vůbec bizarně. Zatímco v Bazénu je Jane Birkin cudným sexsymbolem, tady se svléká až moc a není to pěkný pohled. Umím si ale představit, že Je t'aime moi non plus zaujme homosexuály. Zvrácený příběh vyprávěný slimáčím tempem kazí dojem, napravuje jej Gainsbourgova hudba a hlavně mistrná kamera pána, co se jmenuje Willy Kurant (jeden příklad za všechny - kroužení kamery ve scéně, kdy se Krassky koupe s Johnny na velké duši a jejich neopálené zadky se blýskají ve svitu sluníčka). (06.05.2012)

Je t'aime moi non plus je film surový a zároveň syrový. Neočekávejte políbení růžovými křidélky Amorovými. Neočekávejte zasněnou atmosféru lásky. Zamilovaný pohled stíhá facka, po koitu následuje zhnusení. Láska je ve filmu odhalena jako lživá praktika aplikovaná jen za cílem získání převahy. Odpadová politika výrobců zamilovaných psaníček, jež se filmem kompostuje pod nánosy ztracených iluzí a snů, které pukly dřív, než mohly probudit v člověku nějakou naději. Krásný film o ošklivých věcech. (14.09.2012)