Poslední žena
La Dernière Femme
L'ultima donna
The Last Woman
Réžia:
Marco FerreriKamera:
Luciano TovoliHudba:
Philippe SardeHrajú:
Gérard Depardieu, Ornella Muti, Renato Salvatori, Michel Piccoli, Zouzou, Nathalie Baye, Daniela Silverio, Vittorio Fanfoni, Giuliana CalandraObsahy(1)
Marco Ferreri, nejkontroverznější italský režisér druhé poloviny 20. století, by tento týden oslavil 80 let. Jeho téměř čtyřicetiletá režijní, scenáristická a herecká práce se zapsala do dějin světové kinematografie nevymazatelným způsobem. Provokující i plachý, sarkastický i poetický, obhroublý i něžný, osobnost, která si vysloužila jako málokterá jiná za svou tvorbu tolik protikladných přívlastků, že snad jediné, s čím se nikdy nesetkal, byla lhostejnost. Jeho osobní, odvážné výpovědi o vztazích mezi mužem a ženou v současném světě, o krizi lidských bytostí v jejich původních instinktech vyprávěné skrze šokující obrazy, dovádějící vnitřní dilemata hrdinů do fyzických zpodobení ad absurdum, vzbuzovaly ostré reakce již v době svého vzniku. Rodák z Milána natočil své první filmy v zemi Buňuela a Dalího, ve Španělsku a po problémech svých filmů v Itálii našel tvůrčí azyl ve Francii. U nás jsme z jeho kolekce více než třiceti filmů mohli dosud zhlédnout docela reprezentativní ukázku jeho tvorby. Filmy Včelí královna (1962), Harém (1967) a především Velká žranice (1973), či Maso (1991), jsou dostatečnou ukázkou jeho kontroverzní, ale osobně zaujaté tvorby. Film Poslední žena z roku 1976 spadá do jeho "francouzského období", v němž o tři roky dříve natočil jeden ze svých nejzatracovanějších, nejdiskutovanějších a také nejobdivovanějších snímků Velká žranice. Pro Poslední ženu oslovil mladého Gérarda Depardieura, jenž měl dny své největší slávy ještě před sebou, a mladinkou Ornellu Muti, která už měla za sebou poměrně bohatou filmovou historii. Oba herci působí v rolích mladé dvojice nesmírně přirozeně a díky ničím nespoutané Ferreriho režii vytvářejí na plátně nejen působivé drama milostného vztahu, ale působí zároveň jako prototypy chování i přemýšlení mladé generace oné konkrétní doby, 70. let minulého století. Zdánlivě všední život mladé dvojice probíhá v několika plánech, od sexu v jeho nejfyzičtější podobě až k principům ženství a mužství obecně a jejich rolí v rodině i společnosti. A jako u Ferreriho vždy, projeví se tyto vnitřní úvahy nakonec zcela otevřeně, zpodobeny fyzicky, v šokujícím finále, které není radno prozrazovat předem. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (56)
Tento film upoutá především svou zvrácenou snahou o to, aby obsahoval co nevíce nahých scén, a ještě to dělá s velice neosobním přístupem k vlastnímu příběhu i k divákovi. To byl sice možná záměr, jenže takovouto formou netaktně zabíjí jakoukoli filmařskou i lidskou přirozenost. Stejný příběh (který obecně není nijak příliš zajímavý) by se, věřím, mohl bez ztráty účelnosti sdělení natočit dočista jinak a přijatelněji. ()
"Jsi jediný chlap, co chodí do jeslí pro dítě. Musíš být něžný." To Ornella Muti řekla moc hezky. Něžně. Dál nevím, jak se k tomu postavit. Postavit... Celé je to o postavení... Muže... Ženy... Ve vztahu... V posteli. Ježíši, jak mám napsat komentář k filmu, kde jsou furt hlavní představitelé nahatý, souloží, nebo se o tom aspoň baví a když se o tom nebaví, nebo to nedělají, tak se baví na téma jak z letního speciálu časopisu Žena a Život. Ty jo. Takže radši zpět k Ornelle. Byla tady nádherná. A taky nahá. Depardieu taky. Skoro pořád. A radši už nic. Tímto žádám veřejně jednoho ze svých Oblíbených, který tomu dal 4*, ať mi vysvětlí ZA CO??? Protože tohle nebylo kontroverzní, ale úplně BLBÝ! ()
Kontroverzná dráma kontroverzného režiséra rozpráva o živote mladej dvojice, ich pohľadov na vtedajší svet a spolužitie. Nežná a krásna Valéria a majetnícky Gerard starajúci sa o dieťa, rozpitvávajú vzťah muža a ženy do absurdity. Príbeh o samote v súžití zvýrazňuje striedanie veľkých celkov s detailami tvárí, akoby chcel Marco Ferreri zvýrazniť stratenosť jednotlivca. ()
Uff, tak táto Ferreriho alegória na "moderné" spolužitie muža a ženy sa mi dostala pod kožu riadne hlboko. Preto môžem s určitosťou vyhlásiť jednu vec, a síce, že ten kto si snímok aspoň raz pozrie, tak už rozhodne naň nikdy nezabudne, to môžem garantovať. Čo sa mňa týka, páčilo sa mi to dokonca ešte viac ako Veľká žranica. Ide o absolútne priamočiaré filmové zachytenie vzťahového konfliktu medzi patriarchálnym ideálom muža a modernejším ponímaním ženy, ktoré vníma toto vzájomné spolužitie predovšetkým ako spoločné zdieľanie všetkého a že nie je všetko len o sebeckých, arogantných potrebách jedného (mj. muža). Ako sa dokáže arogantný, do seba zahľadený a typický mužský predstaviteľ svojej doby s týmto modernejším chápaním vzťahu vyrovnať? Láska je mocná, ale stačí to? Navyše film je plný rozmanitých detailov prehlbujúcich pocitové vnímanie diváka, zvýraznených bezchybnou, geniálnou prácou kamery a majstrovským strihom. Toto všetko prispieva k neskutočnej atmosfére. To, že som neišiel do plna má len jediný dôvod, dalo by sa povedať, že estetický. Ono pozerať na približne štvrtinu času na holého Gérarda a jeho pipíka rozhodne nebol žiaden estetický zážitok (kvôli režisérskemu zámeru to však bolo nevyhnutné). Škoda len, že to nebolo opačne, Ornelly Muti tu bolo podstatne menej, zato však v protiklade s Depardieu bola božsky krásna, tých pár záberov stálo za to, pričom to tú estetiku aspoň trochu vylepšilo. Približne od druhej polovice snímku som si síce pomaly začal myslieť, že ma už Ferreri narozdiel od Veľkej žranice ničím nezošokuje, ale potom prišiel záver a ten ma totálne rozsekal a vnútorne rozladil. Geniálna bodka, Ferreri to skrátka vedel, vedel ako majstrovsky spracovať určitú spoločensko-sociálnu alebo vzťahovú tému v spojitosti s dobovým prostredím a konvenčným zmýšľaním (prípadne ho i zosmiešniť) a pritom diváka totálne pocitovo rozložiť. Klobúk dole, majstre. Film odporúčam však len nekonvenčnému publiku, mainstreamový divák bude hrozne trpieť. 89/100 ()
Možná mě někteří odsoudí, jako úplného zvrhlíka, ale mně se ten film opravdu líbí a hodně. Od úvodních scén jsem se skoro dusil smíchy. Ani nevím, u kterého filmu jsem se naposledy tak pobavil. Možná jsem byl až vzácně dobře naladěn. Časem jsem se ale nutně smát přestal. Změna nastala s blížícím se koncem, kdy dětinskou hru a zvířecí pudy nahradilo postupné emoční zhroucení postav. Situace, které byly na začátku k smíchu, se stávají později děsivě mrazivé tak, aby vše vyvrcholilo neuvěřitelným finále. Možná jedním z nejvíce šokujících v historii kinematografie. V tomto filmu prostě funguje všechno, jak má a plní to svou úlohu beze zbytku. To se povede málokdy. Klobouk dolů před celkovou koncepcí. ________ Nyní už trochu podrobněji. Režisér Ferreri si znovu bere pod drobnohled vztah muže a ženy v dobové společnosti. V moderní společnosti plné sexuální nevázanosti a myšlenkového a citového odcizení. Zvolená témata mají mnoho společného s jinými režiséry. Napadá mě třeba Antonioni. Výrazové prostředky, které používá Ferreri, jsou ale zcela odlišné. Ferreri nikdy nebyl nadšeným studentem lidské duše. Místo bolestivého duševního rozkladu tak demonstruje destrukci vztahu fyzicky. Pomocí obrazových prostředků. V tom je opravdový mistr. To, co předved ve svém dramatu POSLEDNÍ ŽENA, pro mě nemá obdoby. Vezměme si třeba práci kamery. Všimněte si, že celá řada scének uvnitř bytu, je točena na jeden dlouhý záběr. Gérard vykonává nějakou činnost, pak přejde z místnosti do místnosti, kde se již něco děje a dochází k další změně. Kamera ho při tom celou dobu sleduje. Střih je omezen na minimum. Tento proces dává scénkám prostorový rozměr. Celá scéna díky tomu působí reálně, organicky a doslova vtahuje do dění. Krom pečlivé obrazové výstavby a přesné osobní vize, která jde realizovat asi skutečně pouze u autorského filmu, potřeboval Ferreri opravdu kvalitní herce. Herce, kteří dokážou dát jeho představě podobu. I v tom byla Ferreriho síla. Nevím, pro kterého jiného režiséra, by byly hvězdy jako Depardieu a Muti ochotní zahrát podobné scény. V dnešní době si vznik něčeho podobného nedovedu představit už vůbec. Ornella Muti a její chladná krása v kombinaci s neřízeným živočichem Depardiem vytvořili dokonalý pár plný kontrastů. Vzorová ukázka rodinného života, který vlastně s rodinnou nic společného nemá. Vztah založený na čisté sexualitě. Jakmile se má vztah kamkoli pohnout, narážíme na problém. Někde uprostřed všeho zůstává otcovo nemanželské dítě. A znovu přichází hra se symboly. Vize penisu, jako středobodu vesmíru, okolo něhož se točí svět a život samotný. Absurdní představa říkáte si? Podívejte se na film, jak takový svět funguje. Penis jako symbol vzájemného odcizení, společenského rozkladu a všudypřítomného chaosu. Smrt jako jediný únik je zde nahrazena sebedestrukcí těla. Jde o krutou sebeoběť, jako nutný krok k usmíření. Závěrečná surrealistická vzpomínka na Bunuela zde má vyšší symbolistický význam. 90% ()
Reklama