Herci

Ironická nostalgie, která milovníka staré francouzské školy pohladí po duši, pobaví a možná i trochu dojme. Stárnoucí legendy stříbrného plátna se scházejí a rozcházejí ve více či méně absurdních etudách, v nichž kromě brblání na svou práci a nesmělého kroužení kolem filozofie („Když se člověk směje, znamená to, že něco zastírá.“) dávají nahlédnout do vnitřní nejistoty – rodné sestry talentu – i náznaku hořkosti z rubu slávy, kdy po letech, co bavili stovky a tisíce lidí, zůstávají sami s pocitem prázdné nádoby a neutěšenými vztahy. Nejvíc jsem se bavila scénou, kdy se obhájce titulu Frustrace roku, Jean-Pierre Marielle, rozhodne nevděčného diváka zabít větrákem, nejvíc se mi nelíbil kluzký optimista Claude Rich a za nejhezčí moment považuji rozhovor s rozverným Jean-Paulem Belmondem: „Já jsem se jenom smál. Ale jak jsem se nasmál.“ „A co jste dělal potom? Když jste skončil?“ „Začal jsem se smát.“ „To jste se smál pořád?“ „Jistě. I v noci jsem se smál. Zdálo se mi o smíchu.“ (24.10.2014)

Tohle me zklamalo, pritom potencial byl velikej. Prvni scena me pritom docela prijemne naladila, debatovani party hercu proc jednomu nedonesli vodu mi skoro az pripomnelo scenu u stolu z Gauneru. Bohuzel pak uz to s filmem bylo jen horsi. A rozhodne neni problem v tom, ze bych herce neznal, asi az na dva jsem poznal vsechny, minimalne vzhledove. Problem je, ze se celej film rozpada na jednotlivy scenky, ktery kolikrat nedavaj zadnej smysl a bohuzel ani castokrat nejsou vubec vtipny a zachranujou to tak jen herci se svejma problemama, hlaskama a vsichni dobre hrajici. Dalsi skoda je, ze par hercu mi tu chybelo a ty s nejvetsim potencialem, Belmondo, Galabru a obzvlast Depardieu, tu nejsou moc vyuziti. Celkove zajimavej film narvanej skvelejma hercema, ale bohuzel o nicem. (19.10.2008)

Slíbil jsem si, že až nakoukám kompletní filmografii všech těch velevážených francouzských herců a hereček (a že jich zde vystupuje!), až zjistím who is who ve francouzské kultuře, tak se k tomuto melancholicky bláznivému filmu-holdu s radostí vrátím, abych taky pochopil všechny ty intertextové vtípky, jimiž je tento film beztak prošpikován. V jistém slova smyslu prototyp iniciačního filmu, filmu-pozvánky k procházce po krajině francouzského filmu. 80 % (19.10.2022)

Francouzský režisér Bertrand Blier je znám svým ne příliš ortodoxním přístupem k filmovému vyprávění. Přesto jeho bláznivé až skoro surrealistické vtípky mají mnohdy dodnes své kouzlo. Tentokrát sezval nejvýznačnější žijící francouzské herce (ti zemřelí mají alepoň poctu v podobě hereckých židliček), s nimiž natočil opět absurdní komedii, v níž se prolínají různé příběhy a osudy a hlavně dialogy. Nic není dané. Někteří herci si stěžují na stále stejné typové obsazování do rolí, jiný na to, že nedostal šálek teplé vody. Gérard Depardieu je zas opilý a po bouračce na motorce hlavou v reklamním panelu. Alain Delon oddeklamuje text a odejde. Jiní herci zkoušejí, zda mohou být nahraditelní - třeba ženskou herečkou. Další přepadnou kolegu a jeho ženu v bytě, odkud se odmítají hnout. Podobných absurdních scének najdeme ve filmu spousty, záleží jen na nás, nakolik se jimi necháme bavit. (31.03.2012)

Příjemná absurdní komedie, která dokáže pobavit (někdy jen pousmáním, ale několikrát i nahlas), je celkem dobře promyšlená, co se různých scének týče a má dost originální námět. Slavných francouzských herců se tu vystřídá opravdu mnoho a protože se bůhvíjak o francouzskou kinematografii nezajímám (ačkoli francouzských filmů jsem neviděl zrovna málo...), poznal jsem jich tu zhruba jenom třetinu, ale odhaduji, že fanoušek si to užije o dost víc. I tak jsou tu ale dva zásadní problémy - 1. zbytečně pomalé tempo. kvůli kterému jsem se místy nudil, 2. ten fakt, že to nemá žádný ucelený příběh, ale jen pár mikropříběhů. Přičemž by se sem nějaký šílený děj naprosto hodil a o něco to oživil, jako třeba ve Studeném bufetu. Ten se mi líbil o něco víc, nicméně i Herci mají něco do sebe. Slabé 4* (08.09.2020)