Hilary a Jackie

Strhující film, který je na můj vkus až příliš nešťastný a bezvýchodný. Ale tak to v životě chodí. Film má formu a styl. První polovina je o Hilary a druhá o Jackie. Ke konci opravdu běhá mráz po zádech z výkonu, jaký předvádí Emily Watsonová. Ale stejně dobrá je i má oblíbenkyně ze seriálu Odpočívej v pokoji Griffithsová. (10.05.2006)

Tenhle film jsem viděla tak před 2-3 lety a opravdu na mě velice zapůsobil - do teď mě mrazí v zádech když si vzpomenu na některé scény, hlavně z druhé poloviny filmu.... V průběhu děje jsem postupně začala nenávidět Jackie, ale když jsem film dokoukala do konce, mísily se ve mě všemožné pocity od zuřivosti až po dojetí... cca úžasný film (30.03.2008)

Hilary a Jackie je neuveriteľne krásna a citlivo natočená životopisná dráma o dvoch sestrách a jednej chorobe. Aj keď dávam najvyššie hodnotenie a uznávam nesporné kvality filmu, na druhej strane priznávam, že viackrát si film už nepozriem. Tej vážnej hudby bolo na mňa až príliš. Ale to sa zase vo filme o violončelistke asi aj dalo čakať, že? (06.11.2009)

Nerozlučné sestry Hilary a Jackie, společně pod dohledem matky, rozvíjejí svůj hudební talent. Žijí jedna pro druhou. Jenže velká kariéra se rýsuje pouze před Hilary, která hraje na flétnu. A Jackie (začínající violoncellistka) je tak vychovávána ve stínu své úspěšnější sestry, která je pro ni nedostižný vzor. A najednou se role vyměnily.. „ jeden den jsem si jen tak hrála a druhý jsem už byla zamluvena na dva roky“ a tím se i jejich cesty rozešly. Jackie se vydává za potleskem publika a Hilary za obyčejným životem. Nádherný film o hledání štěstí, životních cílů, rivalitě, ambicích, žárlivosti, odcizení, ale i lásce podle knihy "A Genius in the Family" .. „Když máš někoho ráda. Zjistíš, že jejich obrazy jsou pořád s tebou ve tvém srdci. Obrazy toho, jak na ně myslíš, když na ně myslíš. Když myslíš, že jsi někoho ztratila, vybavíš si obraz a pak ho najdeš “ (29.05.2006)

K životpisnému filmu o Jacqueline Du Pré a její sestře (a několika bezvýznamných zaměnitelných mužských) mě zlákal Slavoj Žižek. Ve svém objevné studii "Kant and Sade: The Ideal Couple", píše: "Smutný osud Jacqueline du Pré nás staví před ženskou verzi rozkolu mezi bezpodnímečným příkazem jeho opakem, kterým je sériová univerzálnost bezvýznamných empirických objektů, které je třeba obětovat na cestě za jediným Posláním. (Je neobyčejně zajímavé a přínosné číst její životní příběh ne jako "skutečný příběh," ale jako mýtické vyprávění, na němž je překvapivé především to, jak přesně sleduje předurčené obrysy rodinného mýtu - podobně jako je tomu v příběhu Kaspara Hausera, v němž individuální události tajemným způsobem reprodukují rodinné rysy starobylých mýtů.)..." Takto a podobně (dále v knize "Lacrimae rerum") dovede Slavoj Žižek upozornit člověka na film, který má zřejmě větší cenu pro filosofa než pro filmového diváka. Neboť filmu samému chybí koncepce (narozdíl od Žižka), je povrchní a příliš tlačí na pilu, když nás chce ořezat do tvaru soucítícího s nešťastnou Jackie. Navíc (a to je hlavně můj problém) nemám rád mozartovsko-dvořákovská "preludia", a z cellistek mám proto raději Švýcarku Catherinu Tunnelovou (i když ne tak fešnou jako Emily Watsonová), ale hraje skladby našeho zesnulého kamaráda Horația Rădulescua. Pozn. 1: Ocenil bych titulky s názvy skladeb. Pozn. 2: Některé pasáže byl obzvlášť silné, bylo jich však málo a byly propojeny mrtvým repetitivním materiálem. Zobrazování pokročilého stádia roztroušené sklerózy je sice skvělou, ale zbytečnou příležitostí blýsknout se režijním a hereckým uměním. (24.08.2017)