Pokrvní bratia

Pokrevní bratři se jali zaplnit mezeru na trhu a sestavili bujarou řachandu pro ty, kterým připadá Tarantino příliš složitý. Úctu si zachoval pouze W. Dafoe – i když nechápu, jak se do tohohle díla mohl navézt. Zbylý postavy někdo znásilnil, ztrapnil a vychrchlal před kameru a podle všeho to byl ten samej exot, co sesmolil ty hard-bitten nigga dialogy a narval je hlavním hrdinům do huby. (19.04.2008)

Dva samozvaní andělé spravedlnosti drceni mlýnkem nevýrazné dialogové ‚post-tarantinovštiny‘, které nepomůže ani snaha o rázný vypravěčský styl. Duffy celou situaci nahozuje velice ledabyle, bez důrazu na absurdno celé zápletky (jedna kočka to nespasí) a komiksovou nadsázku, ze které to čerpá. Hlavní dvojka přesná, Dafoeův detektiv jakbysmet, ale všichni se potácí v situaci, která začíná i končí u úvodního kázání v kostele. (23.02.2010)

Obrovské překvapení. O tomto filmu jsem v životě neslyšel, doporučil mi ho až kolega Coldrexx, a o to víc jsem z něj nadšen. Tarantino styl je očividný, ne sice tak k dokonalosti vybroušený jako u samotného Quentina, ale přesto skvěle funguje. To znamená vysoká kadence hlášek, spousta krve, divný postavy ... z nichž vyniká geniální agent FBI. Už dlouho mě nějak film takhle nezaskočil, už dlouho jsem se tak nenasmál. Paráda. (28.10.2010)

Niečo na štýl Pulp Fiction (nie až tak drsné) alebo Lock Stock and Two Smoking Barels (spleť situácií) alebo Killing Zoe (scénka s mačkou). Skvelé to filmíky, ktoré dokážu zaujať absurdnými scénkami a tak treskúcimi dialógmi že fanúšik takýchto filmov jednoducho musí byť spokojný. Možno ani nevadí, že o postavách a ich pohnútkach sa toľko nedozvieme, sú jednoducho načrtnuté a hotovo. Ako čerešnička na torte musí potešiť skvelí Wilem Dafoe. No mňa rozhodne zaujal fakujúci „Funny man“. Zvláštne, že to je jeho jediný film. (31.07.2006)

Veľmi slušný rozjazd (kombinácia Ritchieho & Tarantinovskej poetiky) sa postupne režisérovi dejovo rozpadá a dopredia naneštastie každou minútou vystupuje čoraz väčšia nútená vykonštruovanosť samoľubého formálneho experimentovania brutálneho videoklipového razenia, čím s blížiacim sa záverom prerastá počiatočná sviežosť a hravosť v opakujucú sa nudu. Záverečné moralizovanie s evidentnou snahou o hlbší významový presah to celé ešte len zhoršuje, čo je škoda, pretože film obsahuje viacero zapamätania hodných scén (jednoznačne vedie tá s mačkou) a skvelý výkon W. Dafoea. (04.10.2004)