Reflektor smrti

Příliš mnoho tónů. Neboli: Myslím, že hlavní potíž tohoto filmu spočívá v tom, že se snaží po vzoru velkých společenských románů (z nichž jeden byl jeho předlohou) zobrazovat značné množství dějových linií i postav najednou, aniž bere v potaz fakt, že celovečerní film - byť trvající skoro 3 hodiny - si musí vystačit se značně skrovnější plochou. Výsledkem je pak určitá plochost a nedotaženost mnohých charakterů a zápletek ve filmu naznačených; ústřední postavy rumunského důstojníka Balogy a českého důstojníka Klapky (kterého hraje sám režisér) jsou však podány scénaristicky i herecky dosti přesvědčivě, byť s jistou romantickou manýrou, která v dnešní naturalismu nakloněné produkci působí poněkud nevěrohodně. Perfektní je černobílá pohyblivá kamera, které jdou k duhu rozsáhlejší exteriéry rozbahněných zákopů i intimní scény důvěrných dialogů. Vynikající je rovněž hudba. (05.07.2013)

Působívá reflexe 1. světové války, která mi trochu připomněla některé filmy Miklóse Jancsa (konkrétně dva, které jsem viděl: Beznadějní a Hvězdy na čepicích), byť Ciulei nemá tak vytříbenou estetiku jako Jancsó. Menším problémem je, že se film snaží říct až příliš moc a na tuhle obsáhlost doplácí zejména milostné linie hlavního hrdiny, kterým taky napomáhá přepjaté herectví. To jsou ale jen občasné a chvilkové momenty, kdy to skřípe, jinak je Les oběšený nadmíru dobře zvládnuté, mnohovrstevnaté drama s mnoha výtečnými scénami a momenty (už ten zlo zvěstující pochod vojáků hned na úvod má v sobě sílu). (05.07.2013)

Velmi působivá reflexe psychologického konfliktu, který zasela první světová válka v řadě vojáků bojujících v cizí armádě proti vlastnímu národu. Apostol Bology po zážitku popravy českého důstojníka začíná při rozhovorech s národním souputníkem oběšeného pochybovat o morálním rozměru jeho dobrovolné spolupráce s rakousko-uherskou armádou. Stále palčivěji vnímá nedalekou přítomnost "nepřítele", uniká od neosobní zodpovědnosti a v křečovitých záchvěvech objevuje svoji ztracenou sounáležitost ke druhé straně. Působivým vizuálním symbolem protagonistova stavu je bodavě ostré světlo nepřátelského reflektoru prorážející všudypřítomnou temnotu jako paprsek naděje i palčivý odraz hrdinova svědomí, který o sobě dává neustále vědět a je takřka nezničitelný. Kamerové kreace dodávají spíše konzervačnímu filmu na zvláštní těkavé dynamice a často překvapí pečlivou kompozicí odhalující v prostředí výmluvné prvky. Na druhou stranu velmi expresivní hudba silný vizuální účinek až přehlušuje, násilně vpadá do meditativní atmosféry a schází ji pokora k potřebným tichým zámlkám. I když tempo filmu nutí ke značně vstřícnému přístupu diváka a občasně vyžaduje i větší míru trpělivosti, Les oběšených nenudí. Neustále přináší podnětné i kontroverzní myšlenky, které obratně pojmenovávají přelomové aspekty války a jejich dopady na lidskou přirozenost. Navíc se agresivní vpád překotného závěru stává až šokujícím apelem, který vpadá do malátné smířenosti a vytvoří si nad ní nesmlouvavý postoj hraničící až se zoufalým apelem. (05.07.2013)

Les oběšenců (či Reflektor smrti) plasticky a sugestivně zachycuje snad všechny fasety první světové války. Všichni víme, že Češi utíkali na druhou stranu hlavně ruské fronty, aby bojovali proti nenáviděnému Rakouskému mocnářství a ne proti blízkým Slovanům; ve stejné situaci se však ocitali Poláci, Rusíni či právě Rumuni. Skrze osudy Apostola Bology, rumunského důstojníka v rakouské uniformě bojujícího na rumunské frontě proti krajanům, prožíváme pochyby a váhání mezi smyslem pro povinnost a lidskostí, opravdovou čistou láskou a povrchními vztahy, odcizení se domovu po pobytu v zákopech, upřímné přátelství a snahu najít přijatelné řešení válečných absurdit. Dlouhá stopáž i černobílá kamera hrající si se světlem filmu sluší a podtrhují jeho výpověď. Na pomezí čtyř a pěti hvězd. (30.06.2013)

Našla jsem paralelu mezi válečným utrpením a rozervaností postav a utrpením a rozervaností svými, jestli vydržet nebo jít radši spát. Má neznalost politického pozadí průběhu první světové války v Rumunsku mě sice neomlouvá, ale snaha pochopit všechno z děje, kdo je sakra kdo, na čí je vlastně straně a proti komu mi ubrala dost pozornosti na úkor sledování věci zřejmě podstatnějších. Dalším rušivým elementem pro mě byl jazyk, kterým všichni mluvili (herci - rumunsky, postavy různých národností - pravděpodobně německy), což se v jednu chvíli ukázalo být docela důležité a mě to zmátlo. (Tato praxe, i když určitě značně ulehčuje a zlevňuje natáčení filmu, mě tak všeobecně dost štve.) Na druhou stranu Padurea spanzuratilor měla co říct a jenom proto, že jsem se soustředila na marginality, to určitě není špatný film. Závěrem: zaujal-li vás film a chcete jej vidět, nenechte se zmást vysokým hodnocením, nemusí vám to sednout. A na výběr hodnocení se radši nejprve vyspím. ///// O tři dny později: Nakonec jsem se rozhodla hodnotit jako subjektivní divácký zážitek. (04.02.2011)