Pád Berlína II.

Platí totéž co u první části, s tím že scény z vůdcovy poslední štace jsou ještě vydatnější. Nedá mi to abych nepochválil Natašku - ta holka by fakt stála za hřích, ten její komsomolský entuziasmus je vážně rajcovní :-D. A ještě poznámka na závěr: scénář k "Pádu Berlína" napsal (a nikdy se tím nezapomněl pochlubit) Petr Pavlenko - jedna z nejhorších Stalinových spisovatelských kreatur, jehož patolízalství mu vyneslo v tehdejším SSSR mnohá ocenění (zatímco skutečné umění vyneslo autorům jako Babel, Pilňak nebo Vesjolyj leda kulku do hlavy...). (13.02.2008)

I keď je tu druhý diel omnoho lepšie hodnotený, mne sa viacej páčil ten prvý. Neochvejný postup sovietskych vojsk priamo na Berlín pôsobí až groteskne a akcia veľmi nepresvedčivo. Práve preto som sa z veľkej časti počas filmu nudil ale tiež som sa pobavil na totálne umelo pôsobiacom Stalinovi a konečnom stretnutí Aljušu a Nataši, ktorý stáli meter od seba a nevedeli o tom. Záver filmu patrí monumentálnemu príchodu Stalina do dobytého Berlína (samozrejme nič také sa nikdy nestalo) za jásotu tisícok vojakov a jeho veľký prejav o definitívnej porážke Nemecka a o lepšej budúcnosti. A celkom by ma zaujímalo, čo o tomto filme hovoril a skutočne si myslel sám veľký generalisimus? (24.05.2008)

Takouto obludnou manipuláciou sa nemôže pochlapiť ani prvá časť, veruže tak. A to som už predýchal a pousmial kadečo. Fakt by som sa rád díval na všetky tie vekové a sociálne skupiny tej doby, ako to trávili. Vďaka filmovému umeniu, môžeme vidieť akúkoľvek fanatickú či nasilu natlačenú interpretáciu v historickom rozmedzí dejinného kontextu na x variant. (07.06.2015)

Už vím, od koho Američané okoukali ten nechutně přehnaný patos a nutnost patriotizace i toho nejuniverzálnějšího příběhu. Paradoxně tak v oblasti kinematografie stojí na stejné straně barikády se svým odvěkým politickým nepřítelem. Hollywood je ve své universální propagaci „úžasného amerického života“ přeci jen výrazně snesitelnější a shovívavější, neboť cílí i na neamerické publikum. Oproti tomu tehdejší SSSR jakožto komunistická země uzavřená před vnějšími vlivy (především kapitalismu) cílila svou tvorbu na národní publikum za účelem politického usměrňování a výchovy. To, co bylo ve vrcholném období studené války (50. léta) v Hollywoodu mile úsměvné a zábavné (marťané z rudého Marsu jako alegorie na atomovkami ověšené „komouše“), se nedá se snahami SSSR vůbec srovnávat. Sověti si nebrali servítky a jejich propagandismus a patriotismus patří k tomu nejotravnějšímu, co kinematografie nabízí, čehož je důkazem právě dvojdílný Pád Berlína, v němž je Stalin vyobrazen jako mýtický ochránce míru, pravý otec všech Sovětů a milý strýček všech politických sympatizantů. Scéna, ve které je Stalin vyobrazen jako dělník tím způsobem, že okopává stromky, mě opravdu srazila na kolena a být součástí cílového publika, cítil bych se nanejvýš uražen. Všechny ty ódy na „rudou“ zemi a „rudé“ obyvatelstvo jsou prosté, kýčovité a ve své podstatě naprosto debilní, což platí i pro celou romantickou linku soudruhů Aljoši a Nataši, která vyniká v přehnané teatrálnosti herců a roubování dělnických ideálů. V tomto ohledu se pak z Pádu Berlína stává nechtěně úsměvná podívaná, která občas neplánovaně pobaví a spolu s opulentní výpravou a celkovou vizualizací (ač navýsost kýčovitou…) mi přeci jen brání v udělení nejnižšího hodnocení. Uzpívaný a donekonečna natahovaný závěr je pak ryzím filmovým peklem. (01.10.2010)

Tento 2. díl se mi zdá přece jen lepší než 1. díl. Nejsem naprosto žádným znalcem ceremonií a vojenských řádů sovětské armády v době války, ale silně pochybuji, že by v jejich aplikaci obdoby našeho Zákl-1-1 bylo pokleknutí před vlajkou či zástavou. Všimněte si, že, když Kantarija a Jegorov přebírali tu vlajku, co měli dát na Reichstag, tak všichni přítomní vojáci poklekli na jedno koleno kromě velitele, který jim ji předával. (28.11.2006)