The Wall: Live in Berlin

Kde jinde by měl Waters zbořit zeď než v Berlíně? Trochu mu situace nahrála do noty, tak co by ji nevyužil, sice bez podpory svejch starejch "kamarádů", ale tak místo nich zaskakujou hudební hvězdy tehdejší doby, i když někde se to ne moc dobře povedlo. Skvělá hudba, šílená projekce a solidní masa lidí dala dohromady jedno z nejlegendárnějších hudebních vystoupení. Nejlepší kousky jsou Mother, Empty Spaces a Young Lust (opravdu netušené umění Bryana Adamse) a Hey You. Na druhý straně se nepovedly největší hitovky, Another Brick in the Wall pt. 2 je děsivá špatným způsobem a Comfortably Numb bude už navždy chybět Gilmour, ale tady je to znát až moc. (23.07.2013)

Jako fanoušek Pink Floyd, jako fanoušek Waterse i jako fanoušek i aktivní návštěvník velkých a povedených koncertů se na tento projekt mohu zpětně dívat snad trochu kriticky (kriticky snad i na dnes ne zcela pochopitelný, leč v té době snad i logický a ideální výběrů interpretů), ale na druhou stranu musím ocenit, že zeď padla tam kde skutečně pevně stála a padla. Zajímavostí jistě je, že se až dlouho po skončení koncertu mluvilo o tom, že Potsdamerské náměstí bylo z východní strany poddolované tunely a že se díky tíze téměř půl milionu diváků mohlo o koncertu psát i v jiných souvislostech. (09.04.2013)

Jsem fanouskem pink floyd a nejradsi mam album Animals a The Wall, ale jinak jsem presne opacneho nazoru co paascha - solovou drahu Rogera Waterse neprozivam a nevyhledavam, ale tohle se mu opravdu povedlo, byl jsem nadsen z provedeni(treba maly pokoj v nejakem patre zdi nema chybu), ale nesouhlasim s tvrzenim v guinessove knize, ze se jedna o nejvetsi koncert vsech dob. Jean Michel Jarre ma vsechny koncerty minimalne takove - ale zna ho nekdo? (12.11.2007)

Jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy viděla. Úžasně velkolepé a značně dramatické provedení zřejmě nejvýznamnější desky legendárních Pink Floyd. Většina hostů Rogera Waterse ale bohužel geniální skladby ze Zdi spíš kazí, než že by je ozvláštňovala. Čestnými výjimkami jsou Bryan Adams, Cyndi Lauper a Scorpions. Ovšem nic se samozřejmě nevyrovná originálu pánů Waterse a Gilmoura jak je známe z desky a filmu, proto "jen" 4 hvězdičky. ;-) (13.04.2013)

Nejméně důvěryhodný ze všech Watersových počinů – roubování výsostně individuální výpovědi jménem The Wall na strhávání úplně jiné zdi zavání přihříváním vlastní umělecké polívčičky víc než autentickou touhou oslavit významný dějinný moment, kvazifašistická symbolika z Pinkových vnitřních fantazií dostala na německé půdě ne právě vkusný podtext a korunu všemu nasadila uspěchaná realizace. Několikanásobný výpadek proudu v úvodu monstrkoncertu rozhodil většinu zúčastněných, nejvíc mladičkou Sinéad O'Connor, a samozřejmě taky nás, kteří jsme to tenkrát sledovali v přímém přenosu a nevěděli jsme přesně, co se děje, proč z The Thin Ice zaznělo jenom torzo, proč je to celé jakési rozvrzané a nepřesvědčivé. Záznam na DVD je vypiplaný, zalátaný materiálem z kostýmní zkoušky, dodatečnými dotáčkami, doladěný a přemíchaný, takže po technické stránce mu nelze nic vytknout, ale tu nervozitu a rozpaky se úplně zakrýt nepovedlo. Co mě naopak tenkrát jako obrovského fandu Floydů rozčilovalo a teprve zpětně to doceňuju, byla snaha opustit kanonický hudební tvar Zdi, udělat ji jinak – nejde jen o střídání hvězd a hvězdiček za mikrofonem (teď po letech mě kromě obligátně dokonalého Vana Morrisona hodně zaujal třeba Paul Carrack v Hey You), ale i o celkově překopaná aranžmá; zvlášť tam, kde se zapojí muzikanti z „Dylanova“ Bandu (přesněji řečeno akordeonista Garth Hudson a dva jeho kumpáni v roli zemitých backvokalistů) nebo superstar mezi klasickými flétnisty, sir James Galway, zní výsledek vážně svěže. Chcete-li ovšem vidět Waterse hrát (nejen) písně ze Zdi taky po svém, ale v plné síle a přesvědčivosti, sežeňte si o dekádu mladší koncert In the Flesh Live. (01.09.2012)