Radúz a Mahulena

Navzdory všemu, době, televizi, si z kompaktnosti Weiglova Radúze a Mahuleny sedám na zadek. Jsem dojatá, kochám se a tleskám. Něco tak opulentně erotického, dekadentního a náruživého se vidí jen málokdy. Měkká výslovnost Magdy se snoubí s pathosem Jenovým, Adamíra a Ráž jsou k ožužlání oba, Adamová s Medřickou jsou vysloveně démonické, Menšík zapadá též skvěle do celé zemité koláže a lesbické duo Urbánková-Obermaierová jsem milovala skutečně jen zde. Ale ty křivky! (13.08.2015)

Jako malá, když jsem to viděla poprvé, jsem nemohla přijít na chuť neobvyklým maskám, těm širokým čelenkám. A velice silnému líčení. Tak mne rozptylovaly, že jsem hru ocenila až po letech. Ono mi to opravdu víc než film herectvím připomíná divadelní inscenaci v plenéru, ovšem sakra dobře udělanou inscenaci. Zpěvný jazyk, výborné herecké výkony, skoro bych si to měla brzy pustit, abych mohla ten komentář nějak obarvit, je takový nějaký suchý. V žádném případě však nepovažuji, podle vlastních pocitů, za pohádku, ale za dílo pro kultivovaného, sečtělého a nekonvenčního diváka. Byť mu bude za chvíli čtyřicet. Tomu filmu, ne divákovi… (27.05.2008)

Proč čelenky ty podivné všichni herci měli? Ony ty kostýmy stály za ehm, ehm. Ergo je hulič první autor. Děj zase přeskakuje, minulost střídá přítomnost, a je v tom zmatek. No, tohle pro mne není a měl jsem problémy jak s dějem, tak i postavami. Možná bych uznal jako plus hudbu, ale když každou chvíli vybuchla jak puma, tak mne to iritovalo. Ale přesto dávám za ni desítku a druhou za to, že mne snímek přinutil nahlédnout do originálu a přelouskat pár „veršíků“. Tím jsem zjistil, že si autor téhle podivnosti s originálním textem nějak hlavu nelámal. (30.10.2019)

Nejprve jsem četla stejnojmenné drama Julia Zeyera, pak teprve jsem viděla film. Musím říct, že se mi více líbila literární předloha. Film velice dobře navozuje atmosféru, má oslovující barevnost, hudbu i herecké výkony. Jaksi mi tam přebývaly některé erotické motivy (teď nemyslím mezi Radúzem a Mahulenou, tam je jiskření zcela na místě - to je ta ústřední láska silnější než nenávist i kletba). Navíc mi chyběla slovesná poetika -např. zosobněná pohádka, kterou jsem nedokázala tolik vnímat v obraze a ve filmu. Jak kniha, tak i film je spíše "pohádkou" pro dospělé, a to spíše lyrickou - dramatem lásky a nenávisti a jejich souboje. (17.10.2012)

Láska mezi Radúzem a jeho sestřenicí Mahulenou je neustále podkopávána jejich neschopností (její zasněností, jeho neopatrností, jeho blouzněním, jejím bědováním). Těžko si tuto dvojici představit v každodenním fungování. *spoiler* Dokonce i kletbu za ně musí zlomit Radúzova matka (ostatně v žádném jiném příběhu asi nezazní tolikrát zvolání: "Matko!"). Vůbec veškerou moc zde třímají v rukou ženy, muži (Tříska, Ráž, Adamíra) maximálně sdělí svůj nesouhlas, ale ve výsledku se podvolují. Pohádka je zpracována působivě, to ano, ale není pro každého (jistě ne pro děti... a koneckonců ani pro mě moc ne). "Ten strom... chce moji krev." (04.01.2019)