Radúz a Mahulena

Nádherné filmové zpracování Jiřího Weigla. To vše podtrženo Janem Třískou a Magdou Vašáryovou, Jaroslava Adamová to byla třešnička na dortu. Krásná výprava a impresionistické vyprávění celého příběhu. Po všech stránkách velice vydařené dílo, které se řadí ke zlatému fondu Československé kinematografie. (28.12.2022)

Najskôr som myslel, že nedopozerám a nehodnotím, ale dopozeral som a musím hodnotiť. Z môjho pohľadu veľké umenie na rozmedzí básne, baletu a filmu. Zo všetkého niečo, ale asi najmenej z filmu, teda príbehu, ktorý by sa dal pozerať. No a recitujúci herci mi okrem naprudko odhalených ňadier veľkú radosť neurobili. (30.08.2023)

Renesančně stylizovaný plakát dost přesně vystihuje zaměření i směřování pozoruhodného dramatického filmového díla. Snaha být moderní a přitom dodržovat dobové vymezení tématu, jež samo bylo do značné míry rovněž adaptací starší tuším Němcové stejnojmenné pohádky, vytěžené z jejích slovenských sběrů, je příjemným kontrastem oproti uřvaným křečovitým modernizacím např. některých shakespearovských divadelních inscenací, v nichž to hřmí motory a niternou prázdnotou takto ztvárňovaného obsahu kamsi do ztracena diváckého zoufalství, rozhořčení i lítosti. Zeyer je nedoceňovaným mágem více moderní než probuzenecké čeké krásné literatury a tam, kde měl zvlášť šťastnou ruku, je to také znát. Spolu s PRINCEM BAJAJOU vznikl tehdy zajímavý diptych, který netrhal na kusy tehdy jako kýč zatracovanou secesi a přitom zachoval i vlastnosti a poetiku tématického archetypu Němcové. Trojí vrstva trochu romantické, trochu civilní a asi relativně nejvíce secesní příměsi byla podpořena invenčními kreacemi Vášáryové mladší a Třískovou i standardními výkony dalších hvězdných protagonistů naší tehdejší Thálie (Medřická, Menšík, Adamíra, Ráž, Brousek nst.). To, co se dnes jeví jako drhnutí, je jen vynalézavost a přiměřená úcta k až "ctihodným" (úvozovky proto, že dnes to slovo je přinejlepším neobvyklé, pokud se nejeví jako vysloveně "pošahané", češtěji výstřední) předlohám. Soudím, že v obém tvůrci přesáhli svou dobovou limitaci a vstoupili na nadčasový pomyslný český Parnassos. (Asi také proto jim zůstávají zavřena dvířka zvaná DVD.) (24.03.2008)

Navzdory všemu, době, televizi, si z kompaktnosti Weiglova Radúze a Mahuleny sedám na zadek. Jsem dojatá, kochám se a tleskám. Něco tak opulentně erotického, dekadentního a náruživého se vidí jen málokdy. Měkká výslovnost Magdy se snoubí s pathosem Jenovým, Adamíra a Ráž jsou k ožužlání oba, Adamová s Medřickou jsou vysloveně démonické, Menšík zapadá též skvěle do celé zemité koláže a lesbické duo Urbánková-Obermaierová jsem milovala skutečně jen zde. Ale ty křivky! (13.08.2015)

Nejprve jsem četla stejnojmenné drama Julia Zeyera, pak teprve jsem viděla film. Musím říct, že se mi více líbila literární předloha. Film velice dobře navozuje atmosféru, má oslovující barevnost, hudbu i herecké výkony. Jaksi mi tam přebývaly některé erotické motivy (teď nemyslím mezi Radúzem a Mahulenou, tam je jiskření zcela na místě - to je ta ústřední láska silnější než nenávist i kletba). Navíc mi chyběla slovesná poetika -např. zosobněná pohádka, kterou jsem nedokázala tolik vnímat v obraze a ve filmu. Jak kniha, tak i film je spíše "pohádkou" pro dospělé, a to spíše lyrickou - dramatem lásky a nenávisti a jejich souboje. (17.10.2012)