Manderlay

Druhá časť americkej trilógie sa nesie v rovnakom duchu ako prví diel. Ukazuje nám odvrátenú stranu Ameriky a Americkej spoločnosti, cez utopické mestečká, v ktorých fungujú určité pravidla a v ktorých ľudia majú určité postavenie a presvedčenie a na týchto hodnotách a pravidlách necháva Lars Von Trier cez svoje hrdinky – respektívne jednu hrdinku Grace, ktorá bola stvárnená už dvoma herečkami, zaznieť morálne otázky spolužitia a života ako takého. Minimalisticky poňatí film tento krát rozpráva o rasovej segregácií , v ktorej sa snaží hlavná hrdinka cez morálne počiny a presvedčenie odčiniť skutky, ktoré ju prinútili utiecť z mestečka Dogville. Aj keď film nie je tak silný ako jeho predchodca, hlavne preto, lebo v tomto diely využíva presne rovnaké prvky ako v predošlom, rozhodne je to film, nezvyčajný na súčasné pomery, ktorý rozhodne ponúka veľa myšlienok k zamysleniu a ukazuje skutočnú ľudskú povahu, ktorá je stále rovnaká a pri ktorej nezáleží ani na veku a ani na rase. Trier dokazuje že dokáže vystavať uveriteľné charaktery, ktoré dopomáhajú ku komplexnosti príbehu a že jeho spôsob točenie je natoľko novátorský v niektorých smerom, že si udržuje artový feeling, ale stáva sa čím ďalej tým viac známy aj širokej – komerčnej verejnosti – ako jeden z mimoriadne talentovaných súčasných tvorcov. Jeho filmy to koniec koncov dokazujú. (12.06.2011)

Pred druhou von Trierovou kritikou americkej spoločnosti som mal skeptický pohľad. K nemu ma dohnali skromnejšie hodnotenia a zmena na hlavnej pozícii herečky. Ale už po pol hodinke ma film presvedčil o opaku. K optimistickejšiemu pocitu pri sledovaní, oproti prvej časti Dogville, ma film doviedol najmä vďaka pár veciam. Možno je to práve tá prítomnosť gangstrov. Ale nie. Je to napríklad to, že na štýl spracovania som si nemusel zvykať, film má lepší úvod a tzv. 'in medias res' má silný vplyv na ďalšie plynutie. Objavuje sa tu aj citlivejšia, hlbšia, tŕnivejšia a silnejšia téma a napokon aj celkovo lepší herci. Bryce Dallas Howard bola náhradou na minimálne rovnakej úrovni. Aj silných momentov je viac oproti spomínanej prvej časti, Lars ešte viac naturalizoval a zdrsnil niektoré scény. Nezostáva už nič, len sa tešiť na zavŕšenie. 85%. (11.01.2008)

Všichni o všem a nikdo o ničem - převýchova k demokracii podle Triera. Film, který dokáže být nad věcí, takže vyvolává současně smích i mrazení v zádech. Grace ani po zkušenostech z Dogvillu nezanevřela na snahu napravovat svět (anebo její snaha pramení právě z oněch zkušeností?) a když narazí na otrokářskou osadu, možná to v prvém okamžiku skutečně není vlastní prospěch, co ji přiměje zůstat. S kapitálem v podobě čtyř gangsterů a naivního úsměvu začíná bourat po staletí zažitý systém a prosazovat svou vlastní představu spravedlnosti. „Tohle je demokracie?“, ptá se nechápavě muž, jehož hlasitý smích byl „valnou hromadou“ shledán za závadný. Ano, takhle nějak vypadá demokracie ve své ryzí podobě, při prostomyslném (i když dobře míněném) dělení na věci dobré a špatné, na činy správné a nesprávné, na černé a bílé. Jak postupně vychází najevo pošetilost Graciina počínání a o paralele k americkému obsazení Iráku nemůže být pochyb, Trier začíná některý motivy zbytečně rozmělňovat a vše završí návodným vysvětlením principu „dobrého zla“. Nehledě na tuto atypickou vstřícnost (neřkuli podlézavost) k divákovi a trapně explicitní plivanec do tváře americké demokracie v závěrečných titulcích, Manderlay je chytrým a pro svou podvratnost také nebývale zábavným snímkem. Bryce Dallas Howard navíc dokázala úspěšně převzít štafetu po Nicole Kidman a ženu žijící v domnění, že má a může všechno (jenže moc není všechno), obohatila o několik nových tváří (její sexuální náruživost lze chápat jako sebestřednost západních a své zájmy hájících států). Budete mít nad čím přemýšlet. 85% Zajímavé komentáře: Eodeon, Morien, Radko, k212, Martyr (09.06.2010)

Ta nenávist mě ohromila. A ještě více mě zdrtilo, že netuším, vůči komu je výlučně směřována! Manderlay bylo mé v pořadí třetí setkání s Trierem, po Království a Tanci v temnotách. Také bych chtěl ještě podotknout, že jsem neviděl předchozí část trilogie, Dogville, a proto nemohu posuzovat. Přesto jsem po melodramatickém muzikálu a dechberoucím kultovním seriálu o jedné nemocnici tak trochu věděl, na co se mám připravit. I tak jsem byl překvapen. Především mě zaujalo, že tento snímek snad nelze žánrově zařadit. Je i obtížné definovat, čím se vlastně zabývá. Je to snad problém rasismu, iluze demokracie, povaha spravedlnosti nebo nejčastěji vystavený motiv, otroctví a jeho důsledky? Proč se zdají ve filmech Larse von Triera dobré úmysly jako ty nejvíce marné a bitvy "za dobrou věc" (vůči pointě filmu jedině v uvozovkách) jako jasně prohrané? Nenazýval bych tento přístup citovým vydíráním. To je zkrátka von Trier a jeho pohled. V každém jeho díle je totiž obsažena alarmující kritika společnosti a u Manderlay je o to naléhavější. Myšlenka filmu se v jeho průběhu mnohokrát principielně obrací stejně tak, jako si Grace (Bryce Dallas Howard) zvyká na pravidla nového způsobu života v převráceném světě otrokářské farmy. Manderlay je proto velice výmluvný film, ze kterého si zajisté něco odnesete. Důležitou roli ve vyznění hraje způsob zpracování. Jak bývá u Triera zvykem, je velmi nestandardní, přesto konvenčnější než jeho zbylé počiny, které jsem viděl. Poměrně nepříjemná hudba místy prokresluje dramatické okamžiky. Ve zpracování kamery se Trier protentokrát znatelně umírnil. Obvyklé epileptické vrávoravé záběry kamery jsou klidnější. A nahodilý střih z nečekaných nekontinuálních pohledů nebývá tak častý. Oříškem pro herce (mimochodem, herecké výkony mám za skvělé) byla zajisté další "novinka", absence reálií. Celý film mohl být klidně natočen na jediné scéně, na které jsou přítomny pouze některé kulisy a herci, kterým nezbývá než použít svou fantazii. Pro Triera jsou ovšem kulisami i samotní herci, kterými víří ve vlnách svých dramat bez náznaku citu. Manderlay je proto vskutku působivý počin. Jeho nesmírnou předností je totiž dokonalý scénář, kde je vše logicky uspořádáno a dějová linie se vyvíjí velmi uvěřitelně a přesvědčivě. Dějové zvraty se tím pádem vůbec nejeví jako zlomy, ale spíše jako logicky očekávané události. Přesto, nebo spíše právě proto neztrácí Manderlay ani špetku ze své surové věrohodnosti! (17.12.2005)

Manderlay je dalším z čistě experimentálních snímků Larse von Triera a jakožto ryze umělý konstrukt sloužící pouze k tázání se, tentokráte po smyslu svobody, netřeba ho stavět coby klasický film, ale opět jako divadelní kus snímaný filmovou kamerou. Trier opět používá své tak typické člení na kapitoly, opět si vypomáhá s postmoderně vševědoucím vypravěčem, který ovšem začas klade otázky, které se zdají být meritem filmu - je absolutní svoboda člověku skutečně za všech okolností prospěšná? Není někdy její částečné (či úplné) okleštění alespoň části populace výhodou? Víme tady o tom své... (11.06.2010)