Muriel neboli v čase návratu

jak se má člověk vyrovnat se svou minulostí? a je to vůbec možné? co všechno je nutné aby se člověk mohl posunout dál? je možné věřit vlastní subjektivní paměti? tyto a další otázky se klade resnais v tomto neuvěřitelně detailním snímku doporučuju podívat se dvakrát za sebou protože le temps est en retour (05.04.2011)

Resnais nebyl auteur - jeho filmy stály na kvalitě spolupracovníka, tvořícího scénář. "Muriel" i z tohoto důvodu startuje režisérovu progresivní paralýzu: "Hirošima" od Durasové, "Marienbad" od Robbe-Grilleta, přičemž třetí celovečerní "Muriel" stojí na scénáři a dialozích Jeana Cayrola, který byl sice kvalitním spisovatelem (něco málo přeloženo i do češtiny) tehdejší moderny, ale velikosti předchozích jmen prostě nedosahoval. Téma prolínání časových rovin a jeho vztah k subjektivitě postav (blízké všem zmíněným autorům i Resnaisovi samotnému) je i zde... vlastně stejně jako vše, co již bylo obsaženo v předchozích dvou filmech. A v tom se projevuje resnaisovská paralýza - vrcholu dosáhl ve svých dvou prvních dílech, vše poté je již rozpačitým epigonstvím sebe sama (ale jen zčásti sebe sama, protože je vidět, že Resnais se snažil napodobit ducha Durasové/ Grilleta "svých" raných filmů, ač na to sám prostě neměl), nebo prázdnou kopií příslušných formálních postupů (flashbacky/ forwardy atd.) jako ve Staviskym. /// Bylo by ale nespravedlivé poměřovat "Muriel" jen interními kritérii režisérovy kariéry - stále se jednalo (a jedná!) o dílo narací a formálními postupy bezpečně převyšující drtivou většinu ostatních filmů. V geniálních sekvencích střih nesleduje časovou následnost, ale tvoří časoprostorové krystaly, jejichž plochy v různých směrech odráží různé časové sedimenty, sbližujíc minulost s přítomností, prostor i postavy podle jejich vnitřních vztahů a v neposlední řadě anticipující události zapříčiněné již dříve v jiné rovině, kterou teprve odhalíme. (21.04.2016)

ÚÚÚÚÚÚÚÚ. Tak to bylo opravdu hodně úúnavné. Delphine Seyrig je nádherná. Stejně tak všechny starožitnosti, kavárny, výlohy, výhled na přístav a moře. Ten narativ je ale úplně o ničem. Vím, u avantgardního moderního filmu z progresivního prostředí FNV je důležitá dekonstrukce narativu, ale tenhle film je zkrátka úplně plochý. Hirošima, má láska mě unavila podobným způsobem. Hezké obrazy a experimentální střih opakující se neustále dokola jako kulisa kolosálních návratů do minulosti. Kým jsme to tenkrát byly? Proč jsme se opustili? Je to už tak dávno. Je to vůbec pravda? Nemá cenu na to vzpomínat. Ale minulost je možná to jediné co máme. Milovali jsme se. Nevíme. Nepamatujeme si. Zhruba v této podobě se to vleče dvě hodiny. Další střih. Další hudba, další starožitnosti. Vlastně bych si to užil daleko víc, kdybych se na to díval jako na film o kabátech, pláštích do deště, porcelánovém nádobí, nábytku, o skleničkách, bez jakékoli ambice psychologizování postav nebo děje. Možná příště. (12.05.2023)

Jste ženatý? | S tou dívkou v šatně, tou blondýnou. (...) | Odcházíte do penze? | Nejdřív se rozvedeme. Dosud jsme na to neměli čas. | Už je po všem? | Nikdy to nezačalo. Až budu starší, chci si dělat, co se mi zlíbí. Tři je horší než dva, čtyři jsou horší než tři. Šťastné vzpomínky vyvolávají smutek stejně jako bolestivé; vše už bylo. To, že si každý pamatuje něco jiného a všichni trochu lžou, také ničemu neprospěje. Svým způsobem jsou o minulosti všechny filmy. Všechny směřují k závěrečným titulkům, o nichž racionálně předpokládáme, že už čekají v promítačce. Melancholie dalšího Resnaisova nespojitého filmu, jímž vzpomínky procházejí jako staré skříňky starožitnictvím (nebo jako nevítané návštěvy), je tedy nutná a jejich krása, jejich lež, je to jediné, co bídu nesnesitelně přesného záznamu posvěcuje. (Úžasné, 'postarší' a prošedlé, vzpomínající Delphine Seyrig bylo v době natáčení cca 30 let...) (09.12.2023)

Opäť platí, že aj tento Resnaisov film nestačí na jeho plné docenenie vidieť iba raz. No a tým pádom, že som ho iba raz aj videl, som ho ani zatiaľ plne nedocenil. Nebol by to tento režisér, ak by sme aj pri klasickom milostnom príbehu, respektíve viacerých milostných príbehoch v jednom filme, neriešili otázky pamäte. Spomienky blednú, ale na druhú stranu majú v sebe zakódovanú nostalgiu. Scenár sa zaoberá aj vojnou, či už druhou svetovou alebo tou aktuálnou v Alžírsku. Pôjde o to, nakoľko vás budú zaujímať postavy a ich vzťahy, mňa nie príliš sympatickí muži nezaujali, naopak ženy pôsobia tajomnejšie a sympatickejšie. Určite zaujme takmer až experimentálny strih, vďaka nemu sa ale stáva z deja smerom k záveru mierny guláš. (08.11.2023)