Mrtví jako já

Pro mě seriál, který strčí do kapsy i daleko profláknutější hity jako jsou Ztraceni nebo Prison Break. Možná je to tím, že mi námět a hlavně hlavní hrdinka padla přesně do mé noty. Spojení černého humoru a naprostého cynismu působí nebývale svěže a hlavně, každý díl má nějakou myšlenku, dá se říct i poselství, takže rozhodně nepůsobí prvoplánově a vlezle. Smrt zde sice nehýří takovou originalitou jako v sérii Nezvratný osud, ale i tak mnohdy mrazivě pobaví. Zatím každou další epizodou sleduji, jak tato série míří výše a více mě baví. Hlavně postava Gerorgiiny neskutečné šéfové mě stále více fascinuje (hlavně mě dostala v tom díle s její bytovou webkamerou). Suma sumárum - naprostá povinnost pro milovníky "záhrobního" humoru. (06.11.2007)

Ostatné komentáre sa venujú deju aj kladným stránkam seriálu a tak už nemám skoro o čom písať. No "dead girl" a jej kamaráti mi tak prirástli k srdcu, že chcem nejaké to slovko utrúsiť. Všetkých som si obľúbila, dokonca aj zo začiatku nesympatické postavy som začala chápať a mať rada. Je mi veľmi ľúto, že niečo také skvelé skončilo po dvoch sezónach. Dalo sa toho ešte toľko rozprávať... ale Američania sú asi na umieranie precitlivelí a čierny humor nechápu. Obrovská škoda tejto zostavy. (30.01.2007)

Z Fullerova trojlístku(Wonderfalls, Pushing Daisies, Dead Like Me) rozhodně nejslabší člen. Nápad klasicky výborný, postavy osobité, povětšinou dost cynické, chytré dialogy, ale celkově je to takové o ničem. Chybí tomu nějaká hlavní linka, díky které byste se mohli vždycky těšit na další díl. Takhle stejně jako místní hlavní postava jednoduše v klidu a pohodě sledujete, jak to všechno kolem vás proplouvá, ale nemůžete se ubránit pocitu, že vám to je stejně fuk. Mimochodem, ne, že by mi to vadilo, ale nepřišlo vám, že na to, jaká to je odpolední odreagovačka, se tam celkem drsně a celkem často nadává? // Nejoblíbenější postava: Mason // 70% (26.02.2010)

Pod pojmem seriál si představíme partu lidí, která řeší své problémy v jakémkoliv prostředí. Většina těchto děl spadá po průměr a za pár let se strčí do šuplíku od stolu, který vlastní bláznivý muž žijící na samotce u lesa s jednou kočkou, potkanem a tchořem. Toho má nejraději. Líbí se mu jeho zvláštní vůně. Ten muž jednoho zjistí, že se mu stůl strašlivě viklá, zajede tedy do velkého obchodního domu IKEA (zde, jak můžete sami vidět, jsem se vyhnula skloňování jména, jelikož to jednoduše nevypadá pěkně) a koupí tam pěkný stůl z břízy a s otevírací skříňkou. Ta je umístěná vpravo. Nemá šuplík. Obsah původního nábytku, který stál pod oknem, aby onen bláznivý muž mohl psát své potrhlé povídky při světle (no, vlastně moc ne, protože si ten blázen postavil dům přímo pod stromem, nejenže mu tedy nesvítí slunce, ale riskuje, že mu jednoho překrásného dne strom na dům spadne) vysype do popelnice. Ten týden jsou popeláři ve hravé náladě, proto si všechny popelnice pohazují mezi sebou, obsah se velmi dobře promíchá a díla (seriály - že ještě víte, o čem mluvím!) skončí na skládce tak jako tak. Překvápko, co?! Jenže, velké jenže, tento seriál (o bláznivém muži ani slovo, přísahám!) opravdu není v tom šuplíku, který vlastnil (a kruci!) jeden hrozně neznámý člověk z planety na míle vzdálené. Ten seriál je jiný. Vtipný, sarkastický, oplývajíc černým humorem a tak triumfálně osvěžujícím! Ano, už jsem skončila! (01.03.2010)

Na první pohled tu je sympatická dávka cynismu a černého humoru, který se mi líbí. Na druhou stranu je tu nepřiměřené množství blbosti a stupidních zákonistostí, které opravdu nesnáším. Ve výsledku dostanete seriál, který vás prvním dílem zaujme a už ve třetím ho odhodíte s tím, že vám nemá co říct. (28.08.2008)