Náuka o snoch

Tam kde byl Věčný svit triviálně prvoplánový, je Nauka o snech triviálně divná. Ale krásně divná. Polosnový příběh o pošahaném chlapci a pošahané dívce, jejichž duše do sebe zapadají jako skládanky (bohužel zásadně ne ve stavu bdělém), pojal Gondry hodně excentricky a z mého pohledu zasáhl jen těsně vedle středu. Kolážové běsnění je vtipné, postavy jsou mi bez výjimky blízké a příběh se mě příjemně dotkl (ačkoli mě v žádném případě nedostal do kolen). Nauka o snech je velice příjemný film, kde veškerá odstředivost nekončí tranými podivnostmi, ale sympatickou pošukaností. Dokázal jsem se s ní sžít a tím pádem mě Gondryho film oslovil. (12.09.2008)

Navýsost distinktivní, hravý a dětsky poetický styl Michela Gondryho se vrací v plné parádě a všechny fanoušky jeho práce na fenomenálním Věčném svitu okouzluje tak osvěžujícím formálním pojetím, jaké jen může moderní kinematografie nabídnout. Navíc (!) stejně jako v jeho předešlém snímku není forma (většinou) samoúčelná, naopak - zodpovědně slouží příběhu a stavění emocí. Samotný příběh potom není nijak zvlášť originální (snad až na prvek rozmazanosti mezi snovým a reálným světem), přesto dokáže krásně vykreslit vztah dvou obyčejných neobyčejných mladých lidí, kteří bojují s ostychem, vlastními komplexy, ale i s tak zdánlivě banálním problémem jako je jazyková bariéra. Gondry opět pracuje jen s malým okruhem herců, přičemž devadesát procent prostoru opět věnuje ústřední dvojici, resp. Stephanovi. Komorní, poetický, skutečně snový snímek. Jen tak dál, Micheli! 90% (01.08.2007)

Naprosto jedinečné dílo, jak po filmařské a scénáristické, tak i po výtvarné a hudební stránce. Zcela okamžitě se noříme do děje a toho křehkého kouzla mezi plachým Stephanem a zvláštní, nevýraznou Stephanií. Při tónech písní If you rescue me‚ Coutances nebo Robinet Cellophane sledujeme až neskutečnou hru obrazů. Až se nám nechce z toho krásného snu probudit. (14.01.2009)

Sny jsou chráněné území, kam klepeta racionality nedosáhnou. Michela Gondryho už od prvních hudebních klipů a reklam považuji za francouzské vtělení Petera Pana, který sní ve dne, v noci a jeho široce zavřené oči vnímají svět jako otevřený prostor ke hrám. V jeho mozku nejsou žádné přímočaré dálnice s fastfoodovými odpočívadly, ale větvící se cestičky a pokroucené dráhy z neznáma do neznáma. A jako dobrosrdečné dítě se s námi o ty nejrozkošnější hračičky dělí. Putování za podivnou láskou v Nauce o snech evokuje vznášení se ve vzdušné bublině na pomezí snění a reality a potvrzuje, že Gondry je spíš autor-uvaděč než autor-vypravěč. Stéphane je komplikované dítě, režisér enfant terrible, které točí pro děti jako on sám. Osvícení z Věčného svitu se neopakovalo, Nauka o snech je spíš filmová duha. Realitu světla lásky rozkládá na jednotlivé barevné složky v dešťových fantaziích...A člověku se chce zpívat. 9/10 (04.08.2007)

Nudnou realitu jeho života zastiňuje svěží a barvité snění. Bizarnosti v podobě snů si vzal pod svá magická křídla velmi chytrý a originální režisér Michel Gondry. Jeho hrdina vede monology, sleduje své vzpomínky, překvapuje, zmatkuje. Chaos je to i režijní – v tom dobrém i špatném slova smyslu. Sotva se něčeho můžeme chytit, dostáváme se vzápětí o kus jinam, překvapí nás nějaký vskutku zajímavý výtvarný nápad, aby nás režisér vehnal zase k nějaké nekontrolovatelné bizarnosti. Je to divácky velmi křehké a riskantní, tvůrci nemohli vůbec tušit, jak na to právě diváci budou reagovat. Přesto mi tohle řádění sedlo, hodně osobní kousky se totiž ne vždy podaří!! 75% (06.01.2014)