Podivuhodné příběhy

Vadimova psychedelická povídka je tak tak na jednu hvězdičku a to pouze díky přítomnosti krásného koně. Jinak se Vadimovi nepovedlo vůbec nic. Naopak Malle vytvořil parádní kousek s vynikající atmosférou, škoda, že nelze hodnotit samostatně, protože ten je na plný počet. A Felliniho fraška je takový zdravý průměr. (22.02.2012)

Toby Dammit ***** Jednoznačně nejděsivější a nejlépe vygradovaná povídka tohoto triptychu. Světloplachý herec s necelým promile krve v alkoholu přijíždí do Itálie převzít cenu a natočit biblický western. Zákulisí filmového světa je ve Felliniho očích psychedelickým panoptikem připomínajícím Dantovo Peklo na zemi, a Toby sám vypadá víc jako přízrak než skutečné přízraky, které ho pronásledují. Naštěstí je tu univerzální řešení v podobě zlatého žihadla a plynového pedálu proklatě nízko. // William Wilson ***** I sadista Wilson má problém. Do života se mu vytrvale plete jeho jmenovec, který navíc naschvál vypadá stejně jako on, a aby toho nebylo málo, systematicky mu kazí radost z násilnických kratochvílí. Církev také neprojevuje valné pochopení, a tak Will dopadne, jak dopadne… // Metzengerstein ** Felliniho povídka je děsivá, Malleova mrazivá a Vadimova děsná. Vypovídá totiž pouze o režisérově (momentálním) zaujetí okatou Jane a neschopnosti natočit alespoň pár políček, která by měla jakousi atmosféru. Ukrutně zhýralá hraběnka (= chová geparda a nosí divné šaty) dostane kopačky od bratrance a tak začne pěstovat perspektivní vztah s kopytníkem. Což bohužel vůbec není tak zajímavé, jak to vypadá. Mezi sourozenci Fondovými to přitom pozoruhodně jiskří a soudnější režisér by jistě z tohoto potenciálu dokázal vykřesat celý ohňostroj naznačeného nevyřčeného. Nejzoufaleji působí poslední scéna, v níž se hysterická hrdinka projíždí v oblacích čmoudu na „démonickém“ koníkovi, který se zázračně zbavil strachu z ohně. (07.07.2014)

Přesně podle hodnocení je vidět, jak je film rozporuplný a jak rozdílně působí na diváka. Mě osobně přišlo velmi zajímavé, jak byla každá z povídek svým způsobem jiná a myslím, že bych dokázal poměrně snadno ke každé přiřadit režiséra. Samozřejmě vodítkem v první povídce by mi bylo obsazení Jane Fondové, režisérovy partnerky. Ale i samotné, dosti okázalé, kostýmní, s prvky glamour erotiky ztvárnění bylo velkou nápovědou. Psychologičtější prostřední povídka a lá Louis Malle. A poslední - to byl jasný Fellini, už podle piana Nina Roty. Mimochodem ten dělal podle titulků jen Feliniho kus a zde je uvedený jako autor celé hudby. Také kamera byla dost rozdílná a u první povídky její úroveň dost kolísala. Interiérové scény byly spíš televizně svícené a exteriéry sice krásně komponované, ale také výrazně dosvěcované v bližších záběrech na Jane. Bylo to tak zřejmé, až mě to rušilo od děje. Sám bych hodnotil povídky vzestupně 2, 3 a 4. (07.07.2014)

Prvej poviedke jasne dominuje Jane Fonda a ovláda celé plátno. Druhá poviedka je najtajomnejšia a najnapínavejšia, čaká nás však pomerne predvídateľný záver (zároveň však logický), čo bude dané samotnou poviedkou. Tretia poviedka má tú smolu, že ju zadaptoval Fellini a v podstate si natočil iba svoj ďalší autorský film bez toho, aby sa predlohe dokázal podriadiť. Je na tom nemilé, že nikdy nedokázal natočiť niečo odlišné od svojho jasne daného štýlu. Osviežujúci experiment, ktorý ale vďaka menám svojich tvorcov sa nám snaží nahovoriť, že sa jedná o hlboké umenie. Pod taktovkou Rogera Cormana by to malo ten správny brakový charakter. Každopádne spokojnosť a škoda, že takýchto experimentov v rukách slávnych tvorcov nevzniklo viac. Rád by som si pozrel ten plánovaný western s kresťanskou tématikou z Felliniho časti. (08.07.2014)

Hodnocení povídky "Toby Dammit" v režii F.Felliniho. Maestro měl točit horory častěji. Tohleto zpracování Poeovy historky se mu povedlo, byť je pravda, že s předlohou má společnou akorát to vidění ďábla. Zde postava Tobyho není autorův přítel, nýbrž anglický charakterní herec - osobně tohle metamorfování vidím jako klad, jelikož se tak otevírá prostor pro několik nezávisle na sobě působících jevů: 1) autoreflexe Federicova profesního rozpoložení (pokud se nepletu, někdy v téhle době experimentoval s LSD a bezeslovná druhá půlka mi navazuje teoretickou definici účinků této drogy), 2) opětovný pohled na filmový průmysl (tentokrát spíše pomrkávání typu Sladký život), 3) kritika filmových festivalů (soudím tak dle hororové ironizace, která mi třeba naznačuje, že Fellini asi tyto zájezdy neměl moc rád). Kvalitní je i vizuální a symbolická stránka, která mě jednak připomněla Spalovače mrtvol (ztělesnění ďábla) a především filmy Daria Argenta typu Suspiria - ani bych se nedivil, kdyby jedním z jeho záchytných bodů bylo právě toto dílo od jeho krajana, ač vím, že se inspiroval třeba Hitchcockem. Kdybych měl brát adaptace Poeových děl z hlediska emocí, považoval bych za nejzdařilejší zpracování ta od Švankmajera, ale i přes dobrou drásavou atmosféru se tenhle kousek snaží více ztělesnit spisovatelovu osobnost, která nebyla děsivá, jako spíš lehce ujetá - proto mi je Fellini se svojí troškou do mlýna sympatičtější. 90% (03.06.2010)