Učená pře aneb Můj pohlavní život

Nevím, koho mohlo napadnout, že tříhodinové vztahové drama by mohlo fungovat a udržet si náboj po celou stopáž, ale protože tohle není Bergman, tak to podle očekávání nevyšlo. Veškeré zajímavé dějové linie jsou totiž utopeny v nechutné rozvláčnosti a nesnesitelné délce. Hlavní problém scénáře je ale v tom, že nedokáže vystihnout ten správný moment, kdy zabrzdit či zrychlit a dělá to přesně obráceně. Nezajímavé dialogy roztahuje daleko přes pointu a myšlenky či činy, které by stály za vysvětlení nebo přiblížení zase šmahem škrtne a jde se věnovat dalším peripetiím hlavního hrdiny. V něm tkví druhý zásadní problém. Jak se můžu byť jen snažit soucítit s prvotřídním slabochem a zbabělcem, který zrazuje dívky, které ho mají rády, utíká od jedné k další a vždy po několika desítkách minut se zastaví na místě a začne odříkávat depresivní monolog ve stylu "Nikdo mě nemá rád". Navíc se ze svých chyb nedokáže poučit a svou pozici slabocha ještě víc zdůrazní v jedné z mála opravdu poutavých scén v závěru, kdy zcela minimalizuje svou hrdost a do telefonu žadoní u jedné z osudových dívek, aby mu řekla, že jejich snažení se o vztah za něco stálo. Jenže to už mi byl Paul dávno úplně fuk a jestli je tenhle příběh psán podle autobiografických zážitků scénáristy (a v několika místech to tak opravdu vypadá), tak bych ho snad ani nechtěl potkat. Stačilo tuhle Učenou při několikrát přímočaře posunout o určitý časový úsek dopředu a nechat diváka pátrat po tom, jak se vztahy hlavních hrdinů změnily a ne se motat ve stále stejných kruzích. (09.02.2007)

Jak mne Arnaud Desplechin přesvědčil o tom, že to skutečně nemyslí vážně, a začala zábava: Pravda, už na začátku mě zarazil nástup hodný Chabrolových filmů, včetně originální hudby (velmi podobné té od Maurice Chabrola), a překvapilo několik scén, které jakoby odkazovaly k Bergmanovi, pak mi to zase připomínalo Venturu Ponse. To mne poprvé napadlo, že jde o šprým, pak se ovšem děj proměnil v šlichtu absurdních dialogů, které nedávaly smysl intelektuálně, psychologicky ani samy o sobě a které mi přičinlivě lezly na mozek a na nervy. Teprve v polovině filmu mne až godardovská gradující absurdita a vytrvalá nesmyslnost replik přiměla s konečnou platností k názoru, že se na film dívám úplně špatně. Jsem to ale jouda:) je to šprým! Ještě teď se stydím za to, že jsem si mohla na chvíli myslet, že to myslel vážně a natočil špatně. (16.02.2009)

Rozhodně je to, jak už tu kdosi poznamenal, film o intelektuálech pro intelektuály. Komu je cizí univerzitní prostředí (a francouzské intelektuální klima zvlášť), tomu bude asi cizí i tento film. Protože to je právě mřížka s níž postavy přistupují ke svému životu, i když problémy, které se snaží řešit jsou asi stejné, jako u kohokoli jiného. Film mi svým způsobem připomínal Fowlesova Daniela Martina, a ano, i já jsem si zpočátku říkal, že těch sto sedmdesát osm minut je trochu moc. Ale podobně jako u Fowlesova románu, je přes občasné mělčiny (které se ale nevyhýbají ani kratším snímkům) stále co říkat. (12.08.2007)

Nápaditej kaleidoskop vztahů, plnej pozoruhodných, zajímavých a uvěřitelných postav a charakterů, lidí, kteří nejsou filmoví, ale opravdoví, měl jsem pocit, že jsou jako já a lidi kolem mě. Málokterej film tohle dokáže tak dobře. Ani chvíli jsem se s těmahle hrdinama nenudil, rád jsem se nechal překvapovat nejrůznějšíma zákrutama v jejich vzájemně propletených životech a líbilo se mi poslouchat jejich úvahy o lásce, zklamání, sebevědomí, vztazích... A chápal jsem je, cítil jsem s nima, zamiloval jsem si je. Moc příjemnej film. (09.02.2007)

Desplechin to zkusil po bergmanovsku a truffautovsku. Po bergmanovsku se pokusil sondovat vztahy mezi lidmi, přičemž v jedné scéně odkazuje k Lesním jahodám, a to, když dospělý Paul sleduje hádku dětí na školním dvoře, přičemž vyplívá, že tím, kdo se nejvíc hádá, je jeho bratranec a on si dělá výčitky, že se ho tam tenkrát coby dítě nezastal. Po truffautovsku to zase zkusil s komentářem mimo obraz, jak si to alespoň trochu znalý divák vybaví především z filmu Jules a Jim. V jedné scéně, v níž Esther mluví do kamery k Paulovi, aniž by ten byl fyzicky přítomen, odkazuje k Truffautovu filmu Dvě Angličanky a Kontinent. Jenže Bergman věděl o mezilidských vztazích mnohem víc, dokázal to skvěle napsat a natočit, přičemž se mu "jeho" herci poddali a vznikla tak jedinečná díla. Truffautovy komentáře mimo obraz zase byly jasné, přímé, nijak diváka nerušily a svou dikcí byly příjemné na poslech. Kdežto v tomto filmu zcela zanikaly, nebo zase působily rušivě, a to vše ještě takovým hlasem (nevím, jestli to byl přímo režisér), že to člověku spíš lezlo na nervy. Vznikl tak šíleně dlouhý film, který by snad nikdy neskončil, kdyby někdo aspoň trochu soudný Desplechina nezarazil. Nakonec jsem to nevzdal a vydržel do konce, ale tenhle nezáživný maraton už bych absolvovat nikdy nechtěl. (09.02.2007)