Fontána

Úplně na začátek bych rád podotkl, že nejvíce si tento snímek vychutná divák, který o něm absolutně nic nebude vědět. Přiznávám, že jsem byl dlouhou dobu docela zklamán a dost věcí mi unikalo, pozitivní názor jsem si utvořil až pár hodin po projekci. Až na 'současnou' linii mi to připadalo jako 'audiovizuální onanie', která si hraje na něco čím není. Tím chci pouze říct, že jsem to považoval 'jen' za dobrý, nikoli výjimečný film, jako v tento moment. A on výjimečným zcela jistě je. Toto slovo sice nemá s kvalitou co dělat, ale jistě mi rozumíte, že? A teď už samotný komentář. Po opravdu velmi dlouhé době jsem měl tu čest zhlédnout film, po kterém bych neměl pocit promarněného času. Fontána je opravdu úžasná po všech stránkách. Aronofskému se podařilo spojit mystiku, symboliku a jednoduchý příběh s 'na oko' prostou režií - jednoduché záběry, neustále hudební podkreslení, které má "dotvořit" atmosféru... V první fázi se snaží zmást diváka, nedává mu žádné indicie, jen ho připravuje na následující dění, sledujeme trojici mužů, kteří pravděpodobně někdy v minulosti vkročí do pasti, dále jednoho z nich, klečícího u nádherného stromu, který pluje v obrovské bublině napříč vesmírem, nakonec jsme seznámeni se samotným hrdinou v současnosti a režisér nám pomalu předkládá indicie. Přestože podstata příběhu je nám neustále nabízena na stříbrném podnose, předkládané obrazy nám znemožňují tuto pointu přijmout, symbolicky se pak může jednat o parafrázi na nástrahy života. Vizualně je tento film dokonalý, téměř neutichající hudbební doprovod neruší, ba právě naoapak, byl jsem jím okouzlen. Stejné je to s herci, jejich herecké výkony jsou odzbrojující, dokáží diváka oslovit, získat si ho na svou stranu a donutí ho proživat s nimi své životy. Hugh Jackman předvádí přímo herecký koncert. Souhlasím i se zdejším názorem popisující dokonalost intimních momentů, něco takového se totiž jen tak nevidí, ať už je to pozorování šabalby dalekohledem nebo oba hrdinové ve vaně plné vařící vody. Přestože celý příběh je o strachu ze smrti (poslední kapitole), měl jsem pocit, že se zhmotnil můj sen, druhý den po projekci jsem nevěřil, že něco takového opravdu vzniklo. Je mi jen trochu líto těch, kteří znechuceně opuštěli sál, neboť nepochopili, že zdánlivá prostoduchost a jednoduchost je jen něčím mystickým, na co se nechali režisérem nachytat. Důležité je totiž jádro (ona mlhovina) a k tomu celou dobu směřujeme. (05.03.2007)

Fontánu jsem prožívala jako putování ve vizuálně omamném království obrazů, symbolů a průniků dál i návratů zpět. Za doprovodu nadpozemských trubadúrů mi Aronofsky věnoval lístek na cestu časem, cestu za poznáním vazeb a vzorců, stavby a struktury, duši a mozku impozantního díla, které se prolíná ve zvláštní triádě. A to vše v mistrovském rámu zrakových orgií. Scény z přítomnosti v sobě místy měly bodavou jímavost a šíleně smutnou krásu. Ale pro mě z Fontány nevytryskla živá voda, která by pronikla až do srdečních komor, ani ohnivá naléhavost, která utáhne mozkové závity nadoraz. Na konci poutě se vynořila neodbytná myšlenka, že v tomhle království věčnosti je král zoufale nahý a že mi prostá trojjedinost (Otec, i syn, i Duch svatý:))) poselství nemůže přinést katarzi. Uvnitř jsem cítila prázdnotu a zpětně hodnotím Fontánu jako navoněnou zdechlinu. (23.04.2007)

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)

Ako sa Hugh Jackman naučil hrať a voňať fialky odspodu, alebo 90-minútová odpoveď na otázku, prečo nás fascinujú filmy. Pre mňa osobne jeden z najsilnejších diváckych zážitkov vôbec. Komentár píšem hodinu po odchode z kina a ešte stále mám zovreté hrdlo a premáham búrku pocitov, ktoré mi od prvého záberu filmu až do záverečných titulkov vháňali slzy do očí a spôsobovali vnútornú triašku. Už dávno som si nebol taký istý hodnotením 100%, pretože toto je po všetkých stránkach dokonalé filmové dielo. Príbeh sa originálnou formou vyjadruje k absolútne zásadným životným otázkam. Nie je ani prostoduchý, ani príliš komplikovaný a má pochopiteľnú, no nie prvoplánovú symboliku. A predovšetkým nepotrebuje dovysvetľovávať a chronologicky usporiadavať, treba ho len a len precítiť. Mne sa to podarilo aj vďaka úžasnej audiovizuálnej stránke, vynikajúcej hudbe a, čo ma prekvapilo najviac, výborným hereckým výkonom. Že dobre hrajú Rachel Weisz a Ellen Burstyn, to už je tak trochu štandard, ale oduševnený výkon Hugha Jackmana ma ohúril. Po jeho nemastnom-neslanom výkone v Dokonalom triku som si už myslel, že dokáže zahrať len vystrkovanie adamantiových pazúrov, ale to, čo predviedol vo Fontáne, by si zaslúžilo minimálne nomináciu na Oscara. Tlieskam a neviem sa dočkať opakovaných zhliadnutí. (11.06.2007)

Umělecké dílo, filmová poezie. Darren Aronofsky svou Fontánou potvrzuje, že patři mezi nejnadějnější režiséry a scénáristy dneška. Nemám, co bych vytknul. Tři prolínající se časové linie, každá by mohla fungovat sama o sobě, každá by mohla tvořit samostatný film. Všechny tři tak odlišné a přece tak podobné. Epos, u kteréhož každé další shlédnutí obdaruje diváka něčím novým. Hugh Jackman, Clint Mansell, Darren Aronofsky - tři jména - tři stavební kameny. Jeden by bez druhého bez problémů fungoval, avšak dohromady tvoří základ snad nejlepšího filmu roku. - Finish it... (24.02.2008)