Krkonošská rozprávka

Energická semetrika Anče (typickej příklad ženský, která má tendence organizovat chlapům život a činit z nich podpantofláky), věčně připosranej hajnej, přiblbej Kuba a k tomu Trautenberk. Nevím, nakolik jsou tyto profily či charakteristiky hlavních hrdinů příkladné pro děti a navíc, když k tomu přidáme sojku, která svinsky práská, tak je vám toho tlustýho chlapíka dole z chalupy líto. Vždyť on si to chce jenom krapet ulehčit. Naproti tomu fousatej pan Bezchybný z hor, kterej víceméně krmí srnky nebo pleje horský kytky a občas z jakéhosi rozmaru komplikuje Trauntenberkovi život, mi sympatickej není ani omylem. Ovšem všechno funguje geniálně a nejlepší je na začátku Gandalfův výstup na Sněžku a rozhození bylin a hudba uuáááaaáááeeaaa úááááaaaáááeeeaaa.. Klasika všech klasik s poučením na konci. Vždycky se rád podívám znova.. P.S. doporučuju komentář uživatele eric.blade, poprskal jsem si monitor.. :) (09.01.2008)

Tento velmi zdařilý hraný televizní večerníček pro celou rodinu má v sobě cosi typicky českého a proto ho všichni tak milují. Je veselý, vtipný a pro děti i nenásilně výchovný. Má výborné herecké obsazení všech charakterově zajímavých postaviček - Krakonošem počínaje a milým záporákem Trautenberkem konče. Když k tomu přidáme humorné příběhy a příjemnou hudbu, není divu, že okouzlí diváky každého věku. Je jedním z těch, které se časem ani opakováním neokoukají, naopak, pokud jej dávají v televizi nechávám všeho a na těch deset minut se stávám dítětem. (01.09.2011)

Anče, Kubo, hajnej! Dnes už se nad tím pozastavuju trochu víc než kdysi. Je zajímavé, jak studiová pohádka dokáže takto učarovat, když si vzpomenu na trapné, rádobyemotivní nedělní inscenace na České televizi. Řehoř jako hajný je taková patolízalská neutrální postava, někdy je na Krakonošově straně, jindy břichatého Trautenberka brání. Anče je sympatická postava, kurážná holka, která se nebojí ani pánových sakramentů. O Trautenberkovi ani nemluvě, ten je a bude pořád stejný, hymllaudon. Když jsem jako malý viděl poslední díl, snad bych mu i uvěřil, ale nakonec dopadl stejně jako v předchozích případech. A doporučuji shlédnout jemnou parodii z produkce České sody. Nicméně obě záležitosti jsou vynikající. (16.12.2006)

Jeden z nejlepších českých pohádkových seriálů vůbec je založen na svérázném, obtížně napodobitelném folklóru osobité severočeské národopisné oblasti, jak ho pojednala významná regionálně zaměřená spisovatelka Marie Kubátová; přivdanou Krkonošankou je podle mých informací i režisérka Věra Jordánová. Krkonošský v tomto ohledu znamená zároveň i tolik co jizerskohorský (geologicky tvoří obě pohoří jeden celek). Trautenberkově postavě jsem vždycky rozuměl jako symbolu normalizačních nomenklatur; jeho hamižná průzračná hloupost ho k tomu přímo předurčovala. Postavy jeho služebných jsou, jaké jsou; jejich útisk jednak odpovídá realitě doby, k níž se vztahují, jednak naivně monarchistickému cítění lidových vrstev. Krakonoš byl považován a je mocná přírodní síla, jakýsi místní všebůh s evidentně předkřesťanskými (patrně keltskými) kořeny. Humor, se kterým toto vlastně ponurá téma bylo autorsky uchopeno, tradiční plebejské švejkovství, které je oživuje, kytice skvostných hereckých výkonů, jež je dotváří (Peterkova kreace je patrně nejlepší příležitostí jeho početné filmografie), to všechno zakládá onu magickou sílu, která k této nejlidovější severočeské lidovosti přitahuje neustále další a další generace dětských diváků všech generací. Mj. proto, že Marie Kubátovou je Boženou Němcovou folklóru a bájesloví někdejšího českého Podkrkonoší a Pojizeří. (05.11.2007)

Pěkné poměry vládly v Podkrkonoší- takhle dokonalý sociální program pro zaměstnance neprosadil ani welfare state. Proč například činí Anče a Kuba Trautenberga soustavně zodpovědným za organizaci a úhradu jejich svatby a zřízení obydlí? Za deset let by se naskytl následující obrázek: každoročně se scházející tripartita ve složení Krakonoš- manželská dvojice- zaměstnavatel by prosadila, že lineárně narůstající počet členů Kubovy rodiny znamená vystěhování Trautenberka do potemnělého, skrovného přístěnku, kde se denně může o hladu modlit za přežití. Na dvoře vřískajících deset potomků, míhajících se mezi ostatní havětí. Ančiny korálky granátky, dar od Krakonoše, by jedno z dětí mělo v uších, druhé v nose, třetí by pastelkou kreslilo Trautenberkovu karikaturu na nádherná kachlová kamna, čtvrté by trhalo sojce pírka a zbylých šest Krakonošovi vousy. Anče s Kubou, v kožiších z muštelky, by prohlíželi kalendář a vybírali jméno pro jedenáctého potomka, kterého by posléze obdržel hajný i s kočárem aby denně urazil vycházkou trasu Vrchlabí- Jilemnice a zpět. A tak by se zde hezky žilo v duchu odborářského sociálního programu do doby, než by jednou zapomněli odebrat hajnému střelnou zbraň. (07.04.2013)