Pole snov

Amerika je skutečně zemí netušených možností. Chlápek má manželku, malé dítě a velké dluhy, začne slyšet hlasy, zbaví se kvůli nim velkého kusu pole, které mu vydělává na obživu, a manželka od něj neodejde, neodvleče ho k lékaři, dokonce ho podporuje. Buď to můžete brát takhle vážně, pak je to na dlouhé kroucení hlavou. Nebo film vnímáte jako fantasy, pak je to možná ještě větší tragédie, protože vše je tak růžovoučké a slaďoučké, vše tak krásně do sebe zapadá a hlavně to Rayovi tak roštoumilounkatě vycháží, že čekáte, že to konečně pochopí i v bance a žapomenou, že má hypotéčičku. Jelikož je to film o baseballu, tak samozřejmě nemohou chybět americké nacionalistické proslovy a hlavně konstatování, že tato hra vlastně drží celou zemi pohromadě. No ještě že ten baseball Američané mají. (12.05.2019)

Film, ktorý oplýva veľkou mágiou a kúzlom nečakaných "príjemných" náhod. Filmové remeslo tu bolo odvedené veľmi dobre. Nenútené trikové efekty dávajú dojem reálnosti a celkovej prirodzenosti, z tohto pohľadu sa dá povedať, že ide o jedinečný snímok. Jadro príbehu vychádza zo skutočnosti, kedy sa naozaj tým 8 baseballistom stalo to, čo tu bolo opísané hneď na začiatku - dostali doživotný ligový dištanc. K tomu nadväzuje aj pekná pointa, a síce že si každý zaslúži ešte aspoň jednu šancu, jedno prianie, ktoré stojí za to vyplniť. Hlavná postava (Kevin Costner) túto možnosť akýmsi zázrakom dostane, nielen pre seba, ale aj pre mnohých ďalších. A tak sa čaro okamžiku môže začať, príjemnou a nenútenou formou, ktorá dokáže navodiť hrejivú myšlienku, že mágia je niečo prirodzené, niečo čo je tu už od počiatku. 75/100 (24.08.2015)

Ooops.... tak tohle mne vcelku minulo. Mám rád naivní filmy, a vlastně mne i Field of dreams na svojí naivní cestou za snem přibralo ve vcelku prvních minutách a jel jsem nenuděn až do konce. Jenže na konci trošku dojetí, titulky a konec. Žádné zásadnější emoce, sledování filmu není takové to sladké cucaní karamelky... Prostě v něm nemám nic navíc, žádná hlubší myšlenka, citový zážeh, nic. Je to příjemný film se skvělými herci, kde každý (i ten rozhodně snům nefandící Costnerův zeťák) je sympatickým dobrákem. Jako film určitě obstál, ale mezi oblíbené se u mne nedostal. (06.11.2008)

"Keď to postavíš, ľudia prídu." Človek by sa POLU SNOV smial, keby nemalo Kevina Costnera, Jamesa Earla Jonesa, zvláštneho režiséra, nadpozemskú poetiku, originálny scenár, magicko-čarovnú atmosféru (v ktorej sa hovorí o dôležitých veciach a občas sa plnia sny), výborného Raya Lioyttau, muža s paličkou, zabehnutý párok, pole, pôvabnú Amy Madigan, pálenie kníh, rannú kávu, scény s otcom a... všeličo ďalšie :-) (15.12.2007)

Svou nepolevující tajuplnou atmosférou a chováním hlavního hrdiny mi Hřiště připomnělo realističtější Vykoupení z věznice Shawshank, ale zatímco u Shawshanku je na konci poměrně jasné, proč ke všemu docházelo tak, jak k tomu docházelo, zde vyvstává mnoho otázek, které brání spoluprožít dojemné finále. K hřišti snů vedou dvě cesty, snazší a obtížnější, obě jsou silně ovlivněné baseballem (kterým by v jiné historce mohla nahradit jakákoliv v čase neměnná záliba). Jít po té snazší znamená sledovat (nepříliš) sentimentální drama dvou postav a jednoho splněného snu. Zdolávání obtížnější cesty nastoluje otázky… spoustu otázek. Řekněme, že filmu klasifikovanému jako fantasy neklade realita žádná omezení, tudíž si může dovolit plynulé přecházení mezi přítomností a minulostí, mezi světem mrtvých a živých. Zvědavost mi ale nezabrání bádat nad tím, proč věci fungují zrovna takhle a ne jinak. Ve světě bez pravidel se ztrácím. Z jakého důvody někteří „návštěvníky“ vidí a jiní nikoliv? K čemu musí dojít, aby lidé otevřeli oči a mysl? Tohle není ve filmu nijak vysvětlováno a se zvláštní samozřejmostí se očekává, že všichni diváci přijíždějící v samém závěru „uvidí“. Jenže co vlastně? Dobrovolně zapomenutá a dozajista přelomová šedesátá léta, k nimž je neustále odkazováno? Své nenaplněné touhy? (Ne)obyčejný baseballový zápas? Další otazníky zatěžují důvody, z nichž ke všemu dochází. Těžko odhadnout, kdy jde o osud a kdy o náhodu. Zda-li má být daný člověk v danou dobu na daném místě, anebo nemá. Neodchází snad Terrence Mann (na rozdíl od Joea Jacksona fiktivní postava) před koncem filmu napsat knihu o Rayově otci a neuzavírá se tím pomyslný kruh podobně jako v Donnie Darkovi? Můj přístup je na podobný typ filmu asi příliš racionální. Neprozíravě vyžaduji stabilní informace ohledně nestabilních jevů. Tak jako tak jsem si Hřiště snů nádherně vychutnal. Každou vteřinu napjatý, k čemu dojde vteřinu následující, od srdce fandící chlápkovi, který se poprvé v životě rozhodnul udělat něco spontánního. Zčásti proto, že mu to někdo řekl, zčásti proto, že to tak jednoduše cítil. Třeba právě v tom tkví nesmírně prosté, nesmírně povzbudivé poselství filmu – jdi za svým srdcem. Apendix: S až opovážlivou nadějí vzhlížím ke druhému zhlédnutí, které, jak věřím, zážitek stejně jako u Shawshanku vynese do nebeských výšin. 85% Zajímavé komentáře: tron, Ichabod (17.07.2009)