Pole snov

Kultový americký film s legendárnou hláškou: ak sa ti postaví, tak nejaká príde. Ale tak nejak to tam furt opakovali. Ani na druhý pokus som genialitu tohto filmu nepochopil. A to mám rád dojáky, ktoré chytia za srdiečko. Ani baseball mi nie je proti srsti. Costnera zbožňujem. Ale pri tomto film som skoro zaspal. Je to taký iracionálny poetický film o slepej viere v zázraky či čo. Ja neviem. Ani záver s otcom ma nedojal. Možno preto, že nemám nekonečnú túžbu stretnúť svojho otca, ktorého som nikdy nevidel. Tak neviem. Asi to je jeden z filmov, ktorý nikdy nepochopím a tretíkrát to už skúšať nebudem. (04.07.2020)

SPOILER: Pokud nejste na konci filmu při sledování množství lidí, přicházejících někam, dojati, ale honí se vám hlavou, jak se tam všichni vejdou, případně, že pro ně není vybudována žádná infrastruktura, pak máte problém. Konec SPOILERu. Není to zlý film. Odpočinkový. Na můj vkus trochu "fantasticky" překombinovaný. S hezkým poselstvím, že člověk má věřit svým snům. Ale přesto jsem čekal o trochu víc. 70% - pokud jste milovníky baseballu (a Kevina Costnera - který je v tomto filmu vlastně docela dobrý), přihoďte si nějaké to procento navíc. ■ Z herců se mi nejvíc líbil James Earl Jones. (06.03.2011)

Ooops.... tak tohle mne vcelku minulo. Mám rád naivní filmy, a vlastně mne i Field of dreams na svojí naivní cestou za snem přibralo ve vcelku prvních minutách a jel jsem nenuděn až do konce. Jenže na konci trošku dojetí, titulky a konec. Žádné zásadnější emoce, sledování filmu není takové to sladké cucaní karamelky... Prostě v něm nemám nic navíc, žádná hlubší myšlenka, citový zážeh, nic. Je to příjemný film se skvělými herci, kde každý (i ten rozhodně snům nefandící Costnerův zeťák) je sympatickým dobrákem. Jako film určitě obstál, ale mezi oblíbené se u mne nedostal. (06.11.2008)

Hřiště snů, místo, kde se plní na první pohled sebe více nesplnitelné sny, pohádka pro (ne)dětského diváka. Dílo vpravdě vřele jako náruč blízkých, mám-li býti poetickým, nutné si ovšem říct, že místy až sentimentální a kýčovité, navíc nejsem s to překlenout to, že se zázraky dějí okolo prostředí, které mně, středoevropanovi, řekne jen máloco, okolo Costnerovy lásky k hře typicky americké - baseballu. Až pociťuji určitou uzavřenost vůči neamerickému publiku, a to i přes skutečnost, že film vážně není o baseballu, jako třeba Moneyball či První liga (to jen pro pořádek, kdyby jste hledali něco kvalitního, co o baseballu skutečně referuje). Zde, v Field of Dreams, hraje baseball roli toho, co postavy, jež prochází tajuplným příběhem, sdílí, místo něho bychom klidně mohli dosadit fotbal, hokej, ale i klidně něco mimo sport, třeba zahradničení... :-) 60% (06.01.2014)

Svou nepolevující tajuplnou atmosférou a chováním hlavního hrdiny mi Hřiště připomnělo realističtější Vykoupení z věznice Shawshank, ale zatímco u Shawshanku je na konci poměrně jasné, proč ke všemu docházelo tak, jak k tomu docházelo, zde vyvstává mnoho otázek, které brání spoluprožít dojemné finále. K hřišti snů vedou dvě cesty, snazší a obtížnější, obě jsou silně ovlivněné baseballem (kterým by v jiné historce mohla nahradit jakákoliv v čase neměnná záliba). Jít po té snazší znamená sledovat (nepříliš) sentimentální drama dvou postav a jednoho splněného snu. Zdolávání obtížnější cesty nastoluje otázky… spoustu otázek. Řekněme, že filmu klasifikovanému jako fantasy neklade realita žádná omezení, tudíž si může dovolit plynulé přecházení mezi přítomností a minulostí, mezi světem mrtvých a živých. Zvědavost mi ale nezabrání bádat nad tím, proč věci fungují zrovna takhle a ne jinak. Ve světě bez pravidel se ztrácím. Z jakého důvody někteří „návštěvníky“ vidí a jiní nikoliv? K čemu musí dojít, aby lidé otevřeli oči a mysl? Tohle není ve filmu nijak vysvětlováno a se zvláštní samozřejmostí se očekává, že všichni diváci přijíždějící v samém závěru „uvidí“. Jenže co vlastně? Dobrovolně zapomenutá a dozajista přelomová šedesátá léta, k nimž je neustále odkazováno? Své nenaplněné touhy? (Ne)obyčejný baseballový zápas? Další otazníky zatěžují důvody, z nichž ke všemu dochází. Těžko odhadnout, kdy jde o osud a kdy o náhodu. Zda-li má být daný člověk v danou dobu na daném místě, anebo nemá. Neodchází snad Terrence Mann (na rozdíl od Joea Jacksona fiktivní postava) před koncem filmu napsat knihu o Rayově otci a neuzavírá se tím pomyslný kruh podobně jako v Donnie Darkovi? Můj přístup je na podobný typ filmu asi příliš racionální. Neprozíravě vyžaduji stabilní informace ohledně nestabilních jevů. Tak jako tak jsem si Hřiště snů nádherně vychutnal. Každou vteřinu napjatý, k čemu dojde vteřinu následující, od srdce fandící chlápkovi, který se poprvé v životě rozhodnul udělat něco spontánního. Zčásti proto, že mu to někdo řekl, zčásti proto, že to tak jednoduše cítil. Třeba právě v tom tkví nesmírně prosté, nesmírně povzbudivé poselství filmu – jdi za svým srdcem. Apendix: S až opovážlivou nadějí vzhlížím ke druhému zhlédnutí, které, jak věřím, zážitek stejně jako u Shawshanku vynese do nebeských výšin. 85% Zajímavé komentáře: tron, Ichabod (17.07.2009)