Balada o Narajame

Zlatou palmou oceněný film od japonského režiséra Šoheje Imamury Balada o Narajamě. Díky tomuto rozhodnutí se totiž západní, zejména francouzská veřejnost seznámí s dílem, jež by mělo jinak pramalou naději na uvedení v širší distribuční síti. Šohej Imamura je autorem dobrých dvou desítek filmů (z nich Eidžanaika získala v roce 1982 diplom festivalového výboru XXIII. MFF v Karlových Varech), ale i na Západě je dosud prakticky neznám, zastíněn popularitou svého vrstevníka Nagisy Ošimy.

Balada o Narajamě, vybraná pro canneskou soutěž, byla zakoupena nezávislou malou distribuční společností Gerick Films teprve tři dny před vyhlášením cen: ukázalo se, že její představitel Jean Hernandez, známý milovník filmu, měl dobrý čich, protože Zlatá palma rázem učinila z jeho investice dobrý obchod. Balada o Narajamě nás přenáší do Japonska blíže neurčené doby, nicméně zřejmě vzdálené, do vesnice, v níž panuje zvyk odnášet lidi, kteří dovršili sedmdesát let, na blízkou horu Narajama, aby tam vyčkali smrti. Téma tedy v podstatě stejně choulostivé, jako filmy o tabuizované lásce vždyť na první pohled jde o nehumánní přístup ke stáří. Šohej Imamura však vytvořil na toto téma působivou úvahu o zákonech zrození a zániku, věčného koloběhu přírody, do jejíchž čtyř ročních období je zasazen příběh Orin, ženy, která s moudrou rezignací nejenom přijímá svůj úděl, ale dokonce ho sama přivolává.

Ve svých devětašedesáti letech se rozhodne vykonat přípravy k odchodu ze světa: vyhledá ovdovělému synovi novou ženu, jež ji zastoupí v práci, rozloučí se se svými blízkými a doslova přinutí vzpouzejícího se syna, aby ji na zádech odnesl tam, kde se bělají kosti jejích předků. S mistrovstvím, jež jsme si mohli ověřit už v Eidžanaice, proti níž je Balada o Narajamě dramaturgicky sevřenější, a proto účinněji vystavěná, mísí tvůrce prvky do makro detailů zdůrazněného přírodního dění s prvky výrazně symbolickými. Jeho obraz života spjatého s tradicí, v mnohém krutou a nepochopitelnou modernímu Evropanovi, strhuje směsicí krásy a barbarského násilí a vyúsťuje prostřednictvím aktu hrdinkou svobodně přijaté neodvratnosti lidského osudu v jakousi polemiku se současnými, zdánlivě humánnějšími praktikami odkládání starých lidí do kolektivních zařízení. Společnost chudé horské vesnice, kterou Imamura zachycuje, je k podobnému vyhošťování svých neproduktivních členů nucena nedostatkem potravy.

Co nutí dnešní prosperující společnosti k tomu, aby staré lidi vyhošťovaly ze středu rodin, kde pro ně v dřívějších patriarchálních dobách bylo zákonitě vyhrazeno místo, jako vy se ptal autor Balady o Narajamě Vítězství Šoheje Imamury bylo víceméně nečekané, vzhledem k tomu, že o Zlatou palmu se nepokrytě ucházeli přinejmenším dva další tvůrci, kteří byli navíc oba přítomni, zatímco Imamura nebyl ochoten opustit Japonsko, aby tu případně hájil své barvy tak vehementně, jako to činili Robert Bresson a Andrej Tarkovskij. Snad právě to, že oba na tiskových konferencích po svých filmech až demonstrativně zdůrazňovali, nakolik si osobují právo na nejvyšší ocenění, přimělo porotu, aby šalomounsky udělila jejich filmům ex aequo Cenu za autorský film. Bylo zajisté těžké rozhodovat mezi penězi nestora francouzské kinematografie Roberta Bressona a Nostalgií jeho o hodně mladšího, ale neméně osobitě vyhraněného sovětského kolegy. A protože rukopisy obou, byť diametrálně rozdílné, mají právě tolik přívrženců jako odpůrců, byl výrok poroty vcelku oprávněný. (oficiálny text distribútora)