Balada o Narajame

Balada o Narajamě naturalisticky zobrazuje každodenní mýtický život obyvatel jedné z japonských vesnic, nicméně bližšího časového určení se nedočkáme, není totiž potřeba. Imamura s naprostou přesností ukazuje lpění obyvatel na všemožných tradicích, z nichž vévodí jediná a pro film ústřední, kdy potomek odnese matku/otce při dovršení sedmdesáti let na nedalekou posvátnou horu Narajama. Důvodů pro tuto tradici by bylo možné pravděpodobně vystopovat více, nicméně dva vystupují do popředí: a) duchovní (stařec na hoře čeká na konec svých dnů a následnou cestu na "druhou" stranu); b) schopnost uživit rodinu, kdy především v zimním období může dojít kvůli nedostatku potravy až k samotným existenčním problémům. Udržování podobných tradic spolu s animální krutostí a násilím, které film explicitně zobrazuje s občasnými prostřihy na jiné živočišné druhy, je pro dnešní západní svět těžko pochopitelné. Snad i díky tomu je Balada o Narajamě tak výjimečný filmový zážitek. (16.06.2011)

Nádherný film, který nemilosrdně poukazuje na odvrádené stránky života na izolavaném venkově. Nezáleží jestli se jedná zrovna japonské reálie, protože vyprávěný příběh by se mohl v různých obměnách odehrát kdekoliv, kde člověk žije v nouzi a kde svůj boj s přírodou nemá tak úplně pod kontrolou. Taková situace pak eliminuje lidskost a minimalizuje veškeré chování na prostou logiku přežití, jako u zvířat. Smrt, porod, to vše je v této logice podmíněno dostatkem potravy. Film Balada o Narajamě tento tvrdý život zahchycuje nekompromisně a poeticky zároveň. Divák je prostřednictvím prolínání malebných záběrů přírody a zvířat a scén ze života lidí, kde lítost znamená slabost, vystavován kráse i krutosti zároveň. Nejvýraznější postavou je babička, která ač zdravá se chystá na smrt, protože již dovršuje věk 70 let a je to tak zvykem. Ta díky životním zkušenostem a moudru v kalkulu bytí a nebytí vyniká nejvíce. S trochou nadsázky, lze tento film přirovnat k české Babičce, jen v extrémnějších podmínkách a bez optimistitckých brýlí. (15.06.2012)

Maximálně zemitá, animální a provokativní sonda do života na vesnici odříznuté od civilizace, ve které hlavní postavu nezastupuje lidský hrdina (ačkoli se ústřední dění odvíjí od stařenčina zaopatřování rodiny před cestou do Narajamy), ale příroda se svými neměnnými zákony. Příroda je v Narajamě soudce, zrcadlo, němý i promlouvající pozorovatel, je všudypřítomná a člověk samotný je v jejím područí vykreslen jako trpěný hmyz, bestie. Proto je neustále stavěn do obrazových juxtapozic s přírodním děním, zejména se zvířaty, kterým je svým neukojeným (morálkou nezatíženým) a dravým počínáním podobný. Imamura obecně klade enormní důraz na filigránské vykreslení atmosféry a prostředí (cyklu ročních období, ale i animistické mystiky…) – samozřejmě nejen prostřednictvím estetizovaných obrazů, ale i skrze evokativní zvukovou paletu. Jeho smysl pro detail však nezůstává pouze u přírody. Prostupuje i s přírodou provázané lidské pinožení, které je v Narajamě prezentováno natolik přesvědčivě a naturalisticky, až se blíží bezprostřednosti dokumentu (nástin charakterů, lidové zvyky, rekvizity, „zašlá“ patina), dokumentu poetického i nekompromisně fyzického. Balada o Narajamě je skutečně intenzivní divácký zážitek. Balada o Narajamě je hrůzně krásné mistrovské dílo. (28.07.2009)

Drsny extremny a hodne brutalny film o tom, ze starym ludom nepatri ucta, pretoze v istej dedine treba ludi po 70 -ke odniest napriklad do zasnezenej hory, aby tam nasli smrt. Civilizovani ti ludia neboli ani nahodou, pre rezisera Imamuru su ludia len dlasie tvory v prirode rovnako ako povedzme mravce. Caste vyjazdy do prirody potesia, minutaz 130 minut az tak nevadi : 89 % (15.04.2017)

Takový František Vláčil po japonsku, řekl bych. Působivé scenérie (hlavně ty zimní) jsou "narušovány" realistickým zobrazením drsného života drsných lidí podle drsných pravidel. Každých pár minut je děj proložen záběrem na různé živočichy, aby výrazněji vyniklo těsné propojení malé vesnické komunity s přírodou. Sexuální scény zde působí jinak, než v civilizačních snímcích, nikoliv jako prostředek ke sblížení či užívání si, ale jako prostředek k zachování rodu, klidně i v režimu "dnes ty, zítra on". A smrt? Je jí všude dost, ale i tak jí jdou někteří z obyvatel naproti, více či méně dobrovolně. Ikebeho hudba místy (hlavně ve smyčcových pasážích) trochu evokuje Sakamotovu tvorbu a pomáhá dotvořit emoce na místech, kde je to potřeba. I když jde nesporně o hodně zajímavý a působivý "výlet" do světa, který je na hony vzdálen všemu, co nám připadá běžné, neodvážím se dát pět hvězdiček, nicméně mrazí mě z toho filmu doteď... (12.12.2013)