Černý déšť

Tragédie Hiroshimy a tragédie přežití Hiroshimy. Tragédie desetitisíců těch, kteří přežili a byli tak odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Tragédie mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli její příslušnosti k postiženým rovnají nule. Především o tomto je Černý déšť. Shôhei Imamura jakoby ještě v tradiční škole japonské režie a výborná černobílá kamera Takashiho Kawamaty. (12.08.2005)

Sice svým hodnocením snižuji to celkové o 1% (na 77%), ale nemůžu dát víc. Začátek filmu je sice výborný a správně apokalyptický, velmi sugestivně ztvárněný, ovšem příběhy přeživších už mě tak moc nezaujaly. Občas se objeví nějaká působivá scéna za doprovodu skvělé hudby, ale celkově na mě Černý déšť zapršel průměrným dojmem. (16.01.2012)

Emocionální dopad tohoto prestižního opusu rozhodně není takový jako v případě filmů Vlákna či Den poté, nicméně jeho snaha zapůsobit na divákovu psychiku je patrná. Přesto mě tolik oceňovaný Black Rain neoslovil. První nevýhodou je možnost porovnání s výše zmiňovanými filmy, jejichž emotivní vlivy jsou daleko intenzivnější. Další nevýhoda (ačkoliv je pochopitelná) spočívá v okrajovém zaměření na události bezprostředně po výbuchu. Nákres života po 5 letech od exploze spolu s prozaickým příběhem nemá bohužel takový efekt jako úvodní minuty. 6. srpen je vyprávěn v retrospektivách a vliv na zážitek z filmu má jen minimální. Imamurovo nezpochybnitelné umění nejsem tedy prozatím schopen docenit. (01.07.2013)

Prvých 15 - 20 minút tohto čiernobieleho japonského filmu ukazuje ako vyzerala Hirošima tesne po výbuchu. Ulice plné mŕtvol, zmrzačených ľudí, hromady tehál a prachu. Táto časť je naozaj zaujímavá , ale horšie je to potom s prostrednou časťou v ktorej sa ľudia snnažia vyrovnať so situáciou.Sledujeme bežný život dedinčanov a tragédia sa spomína iba okrajovo. Samo o sebe to nie je zlé, ale vzhľadom na dobrý úvod som čakal scény hrôzy a skázy. Záver bol ale opäť výborný. Pri scéne kde si dievča pred zrkadlom pri česaní vytrhne chumáč vlasov , ma zamrazilo. Aj táto scéna a aj záver celkovo ma presvedčili a vyvážili celkový dojem. 80%. (21.10.2010)

Adaptaci románu Masudžiho Ibuseho, který pojednává o lidech vystavených radiaci a jejich životě na začátku 50. let, lze vnímat jako krutou žánrovou polemiku o poválečném Japonsku, která využívá stylu, vyprávěcího rámce a žánrových schémat klasických japonských melodramat přelomu 40. a 50. let natáčených režiséry jako Keisuke Kinošita, Tadaši Imai, Mikio Naruse či Jasudžiró Ozu (u něho Imamura tou dobou začínal jako asistent). Právě kontrast formy nekonflitktních filmů stvrzujících tradiční japonské hodnoty se zdejším vyprávěním, kde se sebetriviálnější úkon každodenního života noří do nelítostného stínu atomového hřibu, vytváří nenápadnou obžalobu klasických snímků s jejich konejšivou iluzí. (11.02.2010)