Obchodík hrôzy

K botanice nemám nijak vřelý vztah, takže mne snad nikdo nemůže podezírat z toho, že bych si vypěstoval zubatou kytku, krmil jí svou krví a ještě bych si s ní zpíval duety. Kdybych ji však vlastnil, tak nepochybuji o tom, že bych pro ni ve svém okolí nenašel dostatek krmiva v podobě nepřizpůsobivých občanů. Co se týká filmu, tak ten je chvílemi geniální, chvílemi trapný, chvílemi neodolatelně zábavný, chvílemi obyčejně nudný a ač skoro nikdy není průměrný, tak prostý aritmetický průměr mi neumožňuje udělit jiné než průměrné hodnocení. (02.10.2013)

„This is between me and the vegetable.“ S vysokou pravděpodobností nejlepší adaptace divadelního muzikál, který byl adaptací kultovního béčkového filmu. A zcela určitě nejlepší film se zpívající masožravou kytkou. Ještě blíže než ke Cormanovu úletu má Ozův film k Rocky Horror Picture Show, jiné rockové šílenosti těžící z estetiky amerických sci-fi a katastrofických filmů z 50. let (Ashmanovým dalším inspiračním zdrojem byly očividně monstr horory a životní styl poválečné Ameriky). Narativ Malého krámku hrůz, mísící faustovský motiv s kritikou (maso)žravého kapitalismu (dovedenou do důsledků v režisérském sestřihu s hodně temným koncem), je ovšem mnohem konzistentnější a styl filmu promyšlenější v tom, jak zrazuje formální i tematické konvence hollywoodských muzikálů. Písně nepředstavují útěk do jiného světa (a pokud ano, jde o zpotvořenou variaci na „american way of life“ dle reklamního katalogu). Naopak ironicky pojmenovávají, čím a v čem hrdinové žijí. Mizanscéně vládne chudoba, ošklivost, špína. Není postavy, která by nebyla cvok, sadista, masochista, looser nebo všechno uvedené dohromady. Díky campovému přehrávání a veselým melodiím je ale tohle převrácení hodnot (potěcha z bolesti, smrt s úsměvem) úchylné milým, nikoli zvrhlým způsobem, takže se nám nakonec paradoxně dostává stejné divácké satisfakce jako z rozšafnějších muzikálů klasického střihu. Zásluhou upřímných textů, promyšleně komponovaných záběrů (bez přemíry střihů) a skvělé gradace scén ve filmu fungují i složitější emoce než smích a znechucení. Stejně jako RHPS, ani Ozův film nelze díky spoustě drobných vtípků vyčerpat napoprvé. Můžete si například všímat toho, jak mění barva šatů trojčlenného chóru, který doprovází vyprávění, v závislosti na atmosféře a obsahu scény (fialová pro smrt, zelená ke zdůraznění sci-fi prvků…). Nejpádnějším argumentem k opakovanému zhlédnutí pro mne každopádně zůstane životní kreace Steva Martina jako sadisty bez příčiny, zato s vrtačkou, motorkou a parodií Elvise na hlavě. 90% (28.05.2017)

Zlaté léta devadesátá. Z filmu čiší pohoda, objeví se v něm spousta známých a sympatických herců, kteří opravdu umí hrát. V rovině příběhové, charakterní a komediální super. ALE: Proč ta hudební čísla? :(. Úplně mi pokazila zážitek ze sledování a každé jsem jen přeskočil. Škoda, ale takhle 4 hvězdy dát nemůžu. Nejlepší scéna s Murayem u zubaře :D. (04.03.2013)

Nebudu lhát, když jsem se na to koukala, říkala jsem si jak je to šílená blbost. Hlavní herečka mi byla velmi nesympatická a přišlo mi až neuvěřitelné jak moc je naivní a hloupá. Ale po shlédnutí filmu jsem si říkala, že mě to vlastně bavilo, zasmála jsem se u toho, písně byli chytlavé a nejlepší na tom všem Steve Martin a jeho píseň, vážně mohla bych jí teď poslouchat pořád. Není to nijak strašidelné, ale je to taková pěkná americká blbost, která je ale šikovně natočená a navíc skvělé písně k tomu dodávají na kvalitě. (11.03.2018)

Výtečná horrorová komedie s několika muzikálovými čísly. A právě ty jsou kamenem úrazu. Zatímco půlka z nich je bezesporu geniální, tak ta druhá je naopak neskutečně trapná. Ovšem celkově je Malý krámek hrůz skrz na skrz prolezlý originalitou a především zábavou, která veškeré zápory spolehlivě přebíjí. Jsem zvědav na původní verzi. (23.07.2007)