Réžia:
Todd FieldScenár:
Todd FieldKamera:
Florian HoffmeisterHudba:
Hildur GuðnadóttirHrajú:
Cate Blanchett, Noémie Merlant, Mark Strong, Sydney Lemmon, Julian Glover, Nina Hoss, Sophie Kauer, Allan Corduner, Sam Douglas, Lucie Pohl, Murali Perumal (viac)VOD (4)
Obsahy(2)
Dirigentka Lydia Tár je na svojom absolútnom tvorivom vrchole. Siedmy rok diriguje prestížny nemecký orchester, pripravuje vydanie knihy a uvedenie Mahlerovej piatej symfónie, ktorá má byť vrcholom hudobnej sezóny. Lydia pôsobí sebavedomo, sebaisto, dominantne a mocne. Pod touto zdanlivo pevnou maskou sa však skrýva normálny človek so svojimi obavami, neistotami, túžbami a potrebami. Zatiaľ čo s dirigentskou paličkou v ruke si Lydia stojí za každým svojím rozhodnutím, keď opustí orchestrálne pódium, často stráca pevnú pôdu pod nohami. Niekedy len mierne, inokedy úplne fatálne. (Cinemart SK)
(viac)Videá (4)
Recenzie (173)
Herecky naprosto bravůrní, Cate je absolutně boží v roli Lydie Tár. Místy jsem měla velké problémy si vůbec uvědomit, že je to ona. Líbilo se mi, jak ladně dokázala střídat "vrstvy". Když stála před orchestrem vyřazovala z ní taková mužská síla a sebevědomí. Když ale byla s rodinou doma, tak jsme mohli vidět její něžnější a emotivnější část, hlavně, když byla s Petrou. Na filmu se mi líbilo téma, které se věnuje metoo, tentokrát ze strany ženy a vidíme tu samozřejmě vrchol hvězdné dirigentky, která pak právě díky metoo musí restartovat svou kariéru. Cate ten film neuvěřitelně táhne a bez ní by se mi to tolik nelíbilo. Nicméně film jako celek mě moc nenadchl. Ze začátku mě to vůbec nebavilo a trvalo mi, než jsem se pořádně chytla. Stopáž je docela zabiják a určitě by se to dalo ještě dost osekat. Hodnotím 3,5. ()
Ještě patnáct minut před koncem bych v recenzi použil ohrané obraty jako: za úspěch se platí, z velké výšky přichází velký pád...nebo: s pocitem, že vám všechno projde, přichází nevyhnutelná spirála pádu... . Jenže o tom tento film není. Takovou pointu tam nevidím. Field napsal inteligentní scénář, ze kterého velmi často prosvítá nejen láska k hudbě, ale i hluboká znalost hudební teorie. Osobně nejsem příznivec analyzování umění. Vědecký přístup považuji ve věcech niterna za zkázu a upředňostňuji intuici. Ale líbí se mi, když mistři, ti nejlepší v oboru, dokáží s vášní a hlubokou znalostí předmět své lásky popsat, nebo o něm mluvit. Když se snaží ostatním zprostředkovat krásu kterou vidí, nebo jim dokonce otevřít dveře, kterými by mnozí sami neprošli. Tyto užvaněné pasáže, museli byt pro Blanchett opravdu maso. Jenže je to paní herečka, takže se toho zhostila oscarahodně. V tomto ohledu vše fungovalo na výbornou a dlouhá stopáž mi nevadila. Jenže stejně jako hudební skladba, i příběh musí mít uspokojivý závěr. Vůbec mi nevadí, že tentokrát se neservíroval další destruktivní hon za dokonalostí, jako tomu bylo ve Whiplash, nebo Darling. S těmi má Tár společné snad jen realistický pohled do zákulisí umělecké branže, kde je vše intenzivnější a co se týče kariéry, tak i neúprosnější. A v tom možná tkví to, že mi pointa připadá slabá. Pro člověka z uměleckých kruhů, by tento film opravdu mohl být spirálou kariérní smrti nadané dirigentky. Ale já mám za to, že pět let strávených s domorodým kmenem v Amazonii, člověka připraví i na takový sešup z kariérního výsluní. Dokonce mi ten závěr, to jak Tár skončila, připadá jako uzavření kruhu a naplnění jedné z mnoha ve filmu pronesených vět. Hudba překračuje hranice rasy, vyznání, sexuality i sociálního statusu. Přináší emoce, jaké nelze popsat slovy. Pokud tedy má člověk prodchnutý láskou k hudbě možnost ji provozovat...co na tom, že to není v Berlíně nebo New Yorku, ale třeba někde v Thajsku? Jenže i přes tu solidní stopáž, Field nechal příběh podivně utnutý. Samozřejmě není problém si domyslet, co tomu definitivnímu konci předcházelo, ale ten příběh byl vyprávěn dost zeširoka a najednou se zůžil jak ocas zmije gabunské. Přesto čtyři hvězdy dám. Za nepodlézavost divákovi, kvalitní scénář a Cate. PS: nenechejte se odradit tagy, jako LGBT...jsem jeden z velkých odpůrců filmové gender propagandy, ale tady je to OK. ()
Hutná konverzačka s těžkotonážním příběhem, který s přibývající stopáží brutálně utahuje šrouby. Cate Blanchett je se svým performance geniální despotické umělkyně natolik přesvědčivá, až z toho v některých pasážích opravdu nepříjemně mrazí. Mrazivá a odtažitá je i formální stránka celého filmu včetně samotného způsobu vyprávění, kdy podání Todda Fielda v podstatě nedává moc šancí nějakým způsobem proniknout do psychiky hlavní postavy. Lze ji přinejmenším chápat, s nějakou hlubší mírou empatie je to o poznání složitější. Důležitou stránkou pro celý příběh je také výrazný symbolismus a mnohdy velmi náhle a nečekaně nepříjemné situace, kterým je ústřední hrdinka vystavována. Tár je divácky dost nepříjemný portrét člověka, který z absolutního vrcholu postupně padá níž a níž a vlastně s tím nic moc nemůže udělat. Některé linie tu zůstávají zcela záměrně nedořešené, což na konci vede ještě k většímu prohloubení pocitu nejistoty a nejednoznačnosti. Lydii je pak stejně těžké odsoudit jako s ní výrazněji sympatizovat. Ten největší direkt pak není uštědřen směrem k dnešní hyperkorektní #metoo době, protože největší facku nakonec dostane divák, potažmo konzument mainstreamových médií a sociálních sítí. Ve všech těch postfaktických významech a faktických motivech různých zájmových skupin je totiž takřka nemožné se vyznat. V něčem mi Lydia Tár připomněla Daniela Plainviewa, navíc tady se na pódiu jede taky až na krev. Burácivě znepokojivé tóny Hildur Guðnadóttir pak ještě umocňují syrovost i surovost celého příběhu. Kino nutné a ta skladba v závěrečných titulcích je naprosto epická. Jeden z filmů roku. [85%] ()
velké a přesto komorní. Emocionální a přesto studené a odosobněné. Téměř tříhodinová one woman show Cate Blanchet, jejíž postava geniální skladatelky a dirigentky je něco mezi Natalie Portman v Black Swan a J.K. Simmonsem ve Whiplash rozhodně není filmem pro každého, ale kdo má rád pomalá, dobře napsaná a dobře natočená dramata a dá Tár šanci, pak se mu odmění měrou vrchovatou...80% ()
Dostane Cate Blanchett za pár týdnů třetího Oscara? Nikdo to prozatím nemůže vědět jistě, při případné výhře by ovšem nejspíš nikdo nezoufal, protože je v Tár přímo vynikající. Tár ovšem vyloženě nemusí stát jenom na Blanchett, kdy Tár jistě obhájí i nominace za nejlepší střih, kameru, scénář, režii i samotný film, kdy se v součtu pořád jedná o jeden z nejvýraznějších filmů loňského roku.... ()
Galéria (35)
Zaujímavosti (14)
- Scéna hodiny na Juilliardu byla natáčena na jeden záběr. Cate Blanchett (Lydia Tár) s tím nejprve nesouhlasila, ale nakonec se nechala Toddem Fieldem přesvědčit, byl to prý jediný náznak „protestu“ Cate Blanchett za celou dobu náročné přípravy filmu i samotného natáčení. Ačkoli štáb s Cate Blachett během natáčení této scény „tančil“, jak řekl Todd Field, nevyhnuli se chybě. Při přecházení Lýdie Tár mezi v hledišti sedícím studentem Maxem (Zethphan D. Smith-Gneist) a pódiem je v odlesku pianina vidět jeden ze členů štábu. (Bejdule)
- Todd Field napísal scenár špeciálne iba pre Cate Blanchett. Ak by odmietla, film by nikdy nevznikol. (Ninfa)
- Film sa natáčal v New Yorku (New York, USA), Berlíne a Drážďanoch (Nemecko) a juhovýchodnej Ázii od 20. júna do 11. decembra 2021. (Arsenal83)
Reklama