Viridiana

Můj první Buñuel, ke kterému, vzhledem k jeho skandálnosti, netíhnu, ale jsem filmový fanda, že. Snímek, který začíná dost prvoplánově (jedna z nejznámějších náboženských skladeb vážné hudby, Viridianino svlékání a tahání za kravské vemeno), pokračuje ale dost nečekaným zvratem a končí, jak jsem to alespoň pochopil já, že člověka nedělá ani to, jak je chudý, nebo, jestli rád ve třech hraje karty. Vůbec netuším, jestli pana režiséra ve škole třeba bily jeptišky, každopádně jako film, který se tu hůř, tu líp zaobírá základními otázkami lidské existence, se mi to docela pozdávalo. 70%. (03.01.2022)

Je pravdou, že som mal s pozeraním problém. Nemal som vôbec náladu, pozerať podobný druh filmu, ale aj tak som sa prinútil. Náboženstvo a viera bola a je nemennou súčasťou ľudského života, nech už sa jedná o akúkoľvek vieru. Rovnako je to aj s túžbou, ktorá môže zostať skrytá, neuspokojená, alebo sa naplno prejavuje. Viridiana mi neprišla ako satira na kresťanstvo. Je pravda, že v niektorých scénach - posledná večera, príchod matky predstavenej do domu - podkopávajú kresťanskú inštitúciu, ale nerobia to z dôvodov sakrálnych. Skôr z dôvodov čisto ľudských. Pre mňa bola Viridiana kritikou ľudí a ich správania. Ľudí, ktorý sa prezentujú ako chudáci, alebo starci - ako dobrý ľudia, ktorý potrebujú trocha láskavosti, ale vo svojom vnútri sú skazený, ublížený a v samom základe zbabelý a nebezpečný. Hlavná hrdinka prechádza zo stavu milosti a túžby pomáhať, ktorá je umocnená jej vierou, k rezignácií a k strate viery. Buňuel nemusel šokovať a už vôbec nemusel tlačiť na pílu či už v tom aké obrazy zobrazuje alebo aký majú zmysel. Rovnako ako v mnohých filmoch sú mu blízky jednoduchý ľudia, ktorý sa zmietajú vo víre bezútešnosti a okolitého odcudzenia. Nemyslím si, že je to najlepší Buňuelov film ale svoje miesto v jeho tvorbe má. A aj keď som nebol na neho úplne naladený, ťažko mu odoprieť silu z akou vypovedá o ľudských hodnotách. (02.01.2012)

Asi jsem měl od filmu jiná (mylná) očekávání. Myslel jsem, že půjde hlavně o pořádné rytí do církve, ale tomu tak bylo jen částečně, jinak se tahle satira zaobírala také zkaženou lidskou morálku (a to ne nutně katolické společnosti). A narážet tedy na naivní pomáhání bližnímu svému, které je pak po zásluze potrestáno, nutnost odříkání a sebeobětování se…to bylo sice fajn, ale já se těšil na demonstrování prohnilosti církve ve své nejryzejší podobě, ne dělání si srandy z těch jejích de facto lepších, nebo chcete-li ne tak špatných, stránek. Film se mi svým vyzněním, tedy prozřením, vcelku líbil, ale zkrátka jsem si od něj sliboval, že si vezme na paškál (alespoň pro mě osobně) palčivější témata, proto pouze slabší 4* (ale konec bych opravdu neodhadl ani při tom největším fantazírování). (14.06.2013)

Španělským filmem Viridiana, vyznamenaným na MFF v Cannes 1961 Velkou cenou a dalšími mezinárodními uznáními, se naší diváci podruhé setkávají s tvorbou vynikajícího režiséra španělského původu Luise Buňuela (před pěti lety byl u nás uveden jeho francouzsko-italský film To je úsvit). Viridianu prohlásila pokroková západní kritika za Buňuelovo mistrovské dílo, které „působí jako rána pěstí do žaludku, jejíž bolest se prodlužuje ještě dlouho potom, co byla způsobena“. Je to hluboce symbolický film, popírající náboženství jako duchovní sílu schopnou reformovat svět a polemizující s celou strukturou španělské skutečnosti. Je protestem proti oficiální katolické morálce, je obžalobou církve, stávající se v rukou boháčů mocenským nástrojem vládnoucí třídy. Pro mnoho diváků, nebude snadné porozumět tomuto filmu, jehož každý obraz je symbolem a v němž se často psychopatologické vize ostře střetávají s životní realitou. Ve své době skandální snímek, jenž byl i na nějakou dobu ve Španělsku zakázan, dnes morálně nepohoršuje ani příliš nešokuje, ale přesto stále fascinuje svou příznačnou výpovědí o stavu církve a katolicismu vůbec. Luis Buńuel je obviněn z hanobení náboženství a opět musí na dalších deset let opustit vlast. Viridiana je okamžitě stažena z kin a do řádné distribuce je zařazena až roku 1977, výrok cenzurní komise byl oficiálně zrušen až roku 1982. Kvůli ostře nepřátelskému článku v Osservatore Romano byl film ve Španělsku okamžitě zakázán ministrem turistiky a informací, ačkoli předtím dostal Zlatou palmu v Cannes. Zároveň byl generální ředitel Španělského filmu propuštěn na předčasnou dovolenou za to, že v Cannes vystoupil na pódium a přijal cenu. V Itálii byl film uveden nejdřív v Římě, kde měl úspěch, a potom v Miláně. Generální prokurátor tohoto města jej zakázal, žaloval mne u soudu a dal mne odsoudit na rok vězení, kdybych vkročil na italskou půdu. To rozhodnutí bylo odvoláno o něco později Nejvyšším soudem. (...) V Paříži blízko hotelu jsem jednou viděl plakát jednoho svého filmu se sloganem Nejkrutější režisér na světě. Ta pitomost mne nesmírně sklíčila." Buňuel prostě dokáže urazit s noblesou! Je jen otázkou diváka samotného, jak se s touto skutečností vypořádá! (24.02.2009)