Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Na pozadí mé ještě polodětské vzpomínky pochoduje mrazivé defilé jednoho z nejděsivějších momentů nacistické kanální etnocidní politiky. Kšeft o život s lidmi, na kterých je stále co odírat. Kšeft s předem jasným a rozhodnutým výsledkem. Mezní situace - přesněji hned celý jejich řetězec -, ze které Moskalyk dokázal vystavět katedrálu špičkového uměleckého výkonu a mrazivého diváckého zážitku v jednom. A vědomí, že nejlepší výkony světové kinematografie, obírající se tímto hrůzným tématem, našly u nás v té době adekvátní odpovědi. Herecké výkony mi v té daleké retrospektivě splývají do jednoho celku. Celku, který doplňuje monolit výsostného uměleckého činu o jeden ze základních nepostradatelných rozměrů. Nemohu si na závěr neodpustit svým způsobem již obligátní hloupý dotaz na závěr: Kdo a co brání tomu, aby tento skvělý film byl převeden na DVD nosiče? (01.04.2008)

Tak tohle byla jedním slovem bomba...hlavně ta atmosféra, prostupující celým filmem je úžasně nepříjemná. Úplně jsem se viděl v roli bohatého žida, co se veze s ostatníma vstříc lepším zítřkům vydán v podstatě na milost a nemilost jedné mocné arcisvini a ch chvíli přichází další a další komplikace. Onu arcisvini zde hraje Jiří Adamíra a to takovým způsobem, že by z toho šel mráz po zádech i ptáku ohniváku. Ten jeho sebejistý, nelidský úsměv, který nesundá snad ani na minutu je zničující. Ony herecké výkony jsou v Modlitbě.. vůbec ohromující. Teď mám hlavně na mysli maličkou, avšak absolutně nezapomenutelnou roli pana Nedbala.."Jsem pán v sušárně vlasů.." kdo neviděl, nepochopí. (30.03.2013)

Má se jednat o jeden z vrcholných textů z dílny Arnošta Lustiga. Nemůžu potvrdit, protože jsem Modlitbu nečetl, ale za sebe musím odmítnout, že by šlo o jeden z nejsilnějších snímků české kinematografie, a srovnání se Spalovačem mrtvol považuju za přímo matoucí. Měl jsem možnost vidět na divadle Hostinu dravců, která byla komická i napínavá, morbidní i krutá a hlavně až do závěrečné scény dokázala překvapovat. Příběh, resp. nacistická hra se svými obětmi je z mého pohledu v Kateřině Horovitzové nesmírně průhledná. Ne že by to vyloženě znemožňovalo vnímat brutalitu lží a manipulace, ale není to zkrátka ono. Trestuhodně nevyužitá je vrcholná scéna, kdy se Kateřina zmocní zbraně. Tady bych si možná i v rozporu s předlohou se situací pohrál a ten moment, kdy oběť má ve své moci katy, bych zvýraznil. Na tom se dalo strašně dramaticky vydělat. Obsazení Lenky Fišerové považuju přímo za omyl. Tady měla být angažovaná špičková charakterní herečka. Kladem je určitě přítomnost démonického Jiřího Adamíry v roli vysoce postaveného esesáka, kdy herec opět potvrzuje známé pravidlo, že záporné postavy jsou herecky vděčnější. A za zmínku stojí i Miloš Nedbal, který ztvárnil postavu muže, co prošel peklem, a to peklo ho taky poznamenalo. Se třemi hvězdičkami nemám problém, ale do emocionálních výšin mě Modlitba ani v nejmenším nedostala. Celkový dojem: 60 %. (01.02.2015)

Na Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou mě fascinuje především, jak se v té nejvyhrocenější situaci střetávají ty nejodstředivější promluvy. Na pozadí ujařmených hlasů vnášejících svá svědectví o všudypřítomném popelu, která činí zem pod nohama sypkou, se konstruují na tomtéž pohyblivém podloží sebevědomé i nejisté stavby strategií osvobození se. Každým slovem se ale sesouvají. Nad ně hřmí až neskutečně odlidštěný a vyprázdněný rétorismus nacistického důstojníka řídícího imitaci výměny předem odsouzených k smrti, řeč maskující lež mnohomluvným žvástem. Tato mapa skličujících trajektorií, jimiž se ubírají zaslepené mateřštiny, tlumočí vlastní, bytostně tragický příběh a umožňuje tázat se po tom, čí život tím znásilňováním trpí. Doslov v podobě vzpoury té nejslabší z odsouzených dosvědčuje, že tichý ženský hlas má větší moc než konformní vyjednávání nebo násilnická manipulace. (29.06.2019)

Strhující mrazivé drama o skupince bohatých českých občanů židovské národnosti, kteří dostanou možnost koupit si u nacistů milost. Těm velí esesman Adamíra a mě z něj skutečně běhal mráz po zádech. Ostatní herci (všichni) zdatně sekundují. Němci mají ďábelský plán jak získat veškerý majetek zadržovaných, včetně toho, který mají jejich příbuzní v zámoří. Moskalyk prokázal, že i s minimem herců v chudých (avšak zcela dostatečných) kulisách vagónu a tzv. svlíkárny lze i v TV produkci natočit krutou obžalobu nacismu a holocaustu. Samozřejmě nelze opominout knižní předlohu Arnošta Lustiga, který do většiny svých knih zapracovával své vzpomínky na pobyty v koncentračních táborech Terezín, Osvětim a Buchenwald. * * * * * (09.12.2011)