Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Čest Lustigově památce. Ale nemám ho rád. Řeknu vám proč. Představte si následující námět románu: „Žid ten a ten, někde v Polsku, kolem roku 1943.“ Jakmile tohle kdokoli nadhodí, hned ztlumíme hovor a nasadíme vážné tváře, smekneme klobouky, vyjádříme úctu, udělíme ocenění, grant, odstavec ve slovnících. Je to tak nebo ne? --- A Lustig právě o tomto a o ničem jiném napsal za půlstoletí několik tuctů románů a povídek. Možná jsem ignorant. Přečetl jsem několik jeho děl, a po dalších se definitivně přestal shánět. Respektuji morální nutnost nezapomínat, ale nechce se mi tak činit prostřednictvím nekonečných variací z pera nepříliš skvělého literáta. --- Takto u mě dopadla povídková i filmová Modlitba. Šoa vytvořila tisíce příběhů, a tenhle je, to přiznávám, jedinečný. Jenže to zpracování, dialogy, charaktery, to všechno je tak nedotažené, málo inspirované, vpravdě průměrné, že s tím ani plejáda vynikajících herců mnoho nezmůže. (30.03.2011)

Strhující mrazivé drama o skupince bohatých českých občanů židovské národnosti, kteří dostanou možnost koupit si u nacistů milost. Těm velí esesman Adamíra a mě z něj skutečně běhal mráz po zádech. Ostatní herci (všichni) zdatně sekundují. Němci mají ďábelský plán jak získat veškerý majetek zadržovaných, včetně toho, který mají jejich příbuzní v zámoří. Moskalyk prokázal, že i s minimem herců v chudých (avšak zcela dostatečných) kulisách vagónu a tzv. svlíkárny lze i v TV produkci natočit krutou obžalobu nacismu a holocaustu. Samozřejmě nelze opominout knižní předlohu Arnošta Lustiga, který do většiny svých knih zapracovával své vzpomínky na pobyty v koncentračních táborech Terezín, Osvětim a Buchenwald. * * * * * (09.12.2011)

Má se jednat o jeden z vrcholných textů z dílny Arnošta Lustiga. Nemůžu potvrdit, protože jsem Modlitbu nečetl, ale za sebe musím odmítnout, že by šlo o jeden z nejsilnějších snímků české kinematografie, a srovnání se Spalovačem mrtvol považuju za přímo matoucí. Měl jsem možnost vidět na divadle Hostinu dravců, která byla komická i napínavá, morbidní i krutá a hlavně až do závěrečné scény dokázala překvapovat. Příběh, resp. nacistická hra se svými obětmi je z mého pohledu v Kateřině Horovitzové nesmírně průhledná. Ne že by to vyloženě znemožňovalo vnímat brutalitu lží a manipulace, ale není to zkrátka ono. Trestuhodně nevyužitá je vrcholná scéna, kdy se Kateřina zmocní zbraně. Tady bych si možná i v rozporu s předlohou se situací pohrál a ten moment, kdy oběť má ve své moci katy, bych zvýraznil. Na tom se dalo strašně dramaticky vydělat. Obsazení Lenky Fišerové považuju přímo za omyl. Tady měla být angažovaná špičková charakterní herečka. Kladem je určitě přítomnost démonického Jiřího Adamíry v roli vysoce postaveného esesáka, kdy herec opět potvrzuje známé pravidlo, že záporné postavy jsou herecky vděčnější. A za zmínku stojí i Miloš Nedbal, který ztvárnil postavu muže, co prošel peklem, a to peklo ho taky poznamenalo. Se třemi hvězdičkami nemám problém, ale do emocionálních výšin mě Modlitba ani v nejmenším nedostala. Celkový dojem: 60 %. (01.02.2015)

Podľa mňa to najlepšie z Lustigových predloh. Veľmi sugestívne, depresívne, kruté a vrcholne cynické. Do toho tu vyhráva neskutočne podmanivá a pod kožu lezúca hudba, ktorá spolu so samotnou výborne interpretovanou modlitbou tieto pocity ešte znásobuje. Musím podotknúť, že zo strany nacistov, hlavne ich veliteľa, bola táto cynická hra na vykúpenie za peniaze zahraná absolútne presvedčivo. Za peniaze sa veru nedá kúpiť všetko a ani sa nikdy nedalo. Škoda, že to bolo také krátke. 85/100 Videné v rámci Season Challenge Tour. (28.09.2015)

Filmy, kdy skupinku rozličných lidí, kteří jsou povětšinou na stejné straně a dohromady všechny z nich svazuje stejný „tyran" nebo nepříjemná situace, na mě vždy velmi dobře zafungovaly (Dvanáct rozhněvaných mužů, Osm hrozných, ...). Modlitba pro KH je také ten případ. Ačkoliv i ten nejméně prozíravý divák, nebo divák, jenž nezná děj knižní předlohy, během filmu prokoukne, kam vyvrcholení směřuje, přesto jej ta plynulá stavba dialogů a dramatičnost scén nutí doufat v konec „veselejší" a stále v něm vyvolává pocit, že to přece nemůže skončit tak strašlivě a jednoznačně. Touto nejistotou film diváka napíná až do posledních minut. A za zmiňovanou nejistotou situace a možnými zvraty stojí geniální herecké výkony, především Jiřího Adamíry. Adamírou ztvárněný esesák Brenske se svými židovskými zajatci vede natolik silnou a podlou psychologickou hru, že do poslední chvíle nevíte, jaké jsou vlastně jeho úmysly. Vždy nadnese nějaký argument, kterému Židé sice nevěří, ale i tak nakonec podlehnou, protože vše, čím se Brenske ohání, zní jako podložená fakta. Hlavní postava Kateřina Horovitzová v případě tohoto filmu plní spíše postranní roli a film sleduje spíše již zmiňovanou psychologickou hru mezi Židy a nacistickým důstojníkem. Ačkoliv film využívá minimum kulis, kostýmů nebo lokací, díky geniálním hereckým výkonům na úrovni prken Národního divadla nabízí mrazivou a velmi realistickou atmosféru. Výborné. (05.12.2017)