Final Fantasy: Esencia života

Velice neobvyklá invaze ... mimořádně intenzivní a podmanivá - po všech stránkách. Je připravená kdykoli podniknout soustředěný frontální útok na vaši mysl - a nepřipouští si možnost porážky. Její síla zdaleka nevychází pouze z animace, které kupodivu pomáhá právě to, že není stoprocentně realistická. Svým trochu snovým počítačovým výrazem jen umocňuje zvláštní, až melancholickou atmosféru příběhu, který svou křehkou a přitom velkorysou konstrukcí zastiňuje náš skutečný, střízlivý a poněkud přízemní svět. Nevadí, pokud mu hned neuvěříte - jen ho nechte, aby s vámi 106 minut sdílel svou fantazii ... a třeba zjistíte, že s její pomocí dokáže stvořit celý nový vesmír. (12.12.2013)

Cože tak málo, jedině 5* vždyť to byl přece "první hraný film bez herců" což na tom, že má stupidní příběh, vždyť to přece není všechno, no dobře tak né 5* ale jen 4. Níž už ale nejdu. On děj taky není všechno třeby IMAXY taky zádný děj nemají, hmm, tohle je ale něco jiného stupidní děj je horší než žádny takže musím dát jen 3*, chtěl bych víc to mi věřte, tak aspoň píšu tenhle komentář. (Aki je kočka) lol (15.06.2005)

Škoda, přeškoda. S herní předlouho FF to má společného pouze to, že jde o zachraňování planety. Ikdyž na obranu je třeba říct, že průměrná hrací doba FF je někde přes 50hodin čistého času a to zde jaksi nejde. :-) Kvalita zpracování je úchvatná, to musí přiznat každý, ale taky jsem se místy neubránil pocitu "plastikovosti" postav a pro příště bych prosil, zapracovat na mimice tváří. :-) Myslím ale, že se v brzké době podobného kousku těžko dočkáme, jelikož za 8 let se nic podobného neobjevilo. Tedy, co si pamatuji... :-) 60% (02.07.2009)

Scénář sice místy zavání těžkým béčkem, a moc tomu nepřidá ani mužský hrdina s tváří Bena Afflecka a hlasem Aleca Baldwina, jenže co naplat, když se na to tak dobře dívá....za současného stavu věcí (k 5.12.2005) by se dalo říct, že je to takové hodinu a tři čtvrtě dlouhé video z Killzone s lepším a hlubším příběhem než ona zmiňovaná střílečka. (05.12.2005)

Když jsem na tenhle kousek šel jednoho podzimního dne roku 2001 s kamarády ze zvukové katedry na první odpolední představení do kina Kotva, poetika herní série Final Fantasy mi nebyla neznámá, leč potvrdilo se mi, co jsem tak trochu čekal: Ta rozmlžená mytologie a příběhová logika funguje skvěle v počítačové hře, ale na plátně je to horší, a vítězství v boji o náhradu živých herců jedničkami a nulami taky muselo být odloženo na neurčito. Důvod, proč na onen den do smrti nezapomenu, je jinde: když jsme z kina vyšli, viděli jsme ve všech restauracích rozrušené lidi s pohledy přilepenými k televizním obrazovkám, na kterých běžely pořád dokola záběry letadla narážejícího do jakéhosi mrakodrapu. Chvíli jsem nevěděl, jestli jsem v tom kině neusnul nebo jestli jsem se nezbláznil. Psalo se 11. září a svět se na pár okamžiků otočil vzhůru nohama – já například jsem ten večer proti všem předpokladům už nedošel dál než do sousedního (v těch dobách proslulého a pořád narvaného) baru Limonádový Joe, kde jsem s tenorsaxofonem na krku a s pianistou a zpěvačkou, které jsem nikdy předtím ani potom nepotkal, neuměle spoluvytvářel atmosféru náhle navlas podobnou atmosféře filmů z válečného zázemí. Tu třetí hvězdičku za to ovšem tomuhle podprůměrnému bijáku dát nemůžu. (29.10.2012)