Svěží vítr

Příběh je založený na paralelismu. První paralelou je zde mladá komunistická skupina hlásající svobodu a tou druhou jsou studenti, kteří studují v klášteře pod pravidly a určitým řádem. Mladí, svobodu hlásající lidé vedou nebo se snaží vést dialogy se studenty kláštera. Neustále zpívají a tančí (vypracovaná choreografie). Občas jsou ke studentům kláštera hrubí, na to že vyznávají svobodu. Skupiny jsou rozděleny i kostýmy studenti kláštera mají všichni stejné uniformy a druhá skupina má různé a barevné oblečení. (17.02.2012)

Snad by to bylo až odvážně absurdní, kdybych chtěl tvrdit, že mě na filmu nejvíce vadily pohyblivé obrázky. Ale u tohoto filmu to nejspíš tak bylo. O co bych přišel, kdyby to byla rozhlasová hra? O klášterní komplex ve Veszprému, který znám z lepších pohledů a při lepším světle, a ornamentální obrazce lidských těl přecházející do tanečků. A tak tento marxisticko-křesťanská diskurs, či pokus o diskusi, ubíjel sám sebe bez naděje na osvěžení duše či těla (Janscova obvyklá hambatá vložka tu byla omezena na minimum). Doporučuji poslechnout si zvukovou stopu při sběru hub, zvláště pokud jich roste málo, jako tomu bylo loni. A tak svěží či jiskřivý vítr přivál jen chaos maďarské kulturní revoluce, se třemi nesprávně položenými otázkami. (24.04.2016)

Z (neo)formalistického hlediska film o střetávání se různých typů různě motivovaných pohybů, ve kterém lidi často pracují jako kracauerovský „mass ornament“ a stávají se jen součástmi různých ideologicky podmíněných obrazců. To je ale asi jediné, čím mě dokázal zaujmout. Jakkoli film hnutí Lidových univerzit ironizuje a rekontextualizuje na základě souvislostí s dobovým odporem v Paříži, pro mě bylo sledování politicky angažovaných arogantních mládežníků (už pro tu samotnou agitaci) přece jen dost obtížné. (22.04.2007)

Jancsó se koncem 60. let silně politicky vyhranil; v duchu levicových tužeb po převratu v systému násilným či myšlenkovým nátlakem začal využívat revolucionářské symboly, teze a historické inspirace. Svěží vítr se vrací do období hnutí Lidových univerzit z roku 1948, je však založen spíše než na realistické věrnosti na stylizaci a aktualizaci (např. ponechání oblečení z doby natáčení) a atraktivní tanečně-hudební nadsázce. Studenti, bezmezně oddáni spontaneitě sepjatých rukou, tanečních kreací v kruhu a politických hesel, orodují za angažovanost na jedné ze škol, zároveň však mezi nimi probíhají vnitřní konflikty a charakterová dramata, spory, jež dokládají, že i levicový kolektiv funguje na několika úrovních, neprůhledné hierarchii a síly jsou tedy rozptýlené. V tomto případě nesmírně pohyblivá mizanscéna, plná aktivity uvnitř širokoúhlého rámu (až se chce i divákovi začít běhat, skákat, otáčet se na všechny strany), je ještě více zdynamizována nespoutanými trajektoriemi barevné kamery Tamáse Somló v dlouhých, maximálně protažených záběrech. Výstražné ticho při závěrečných titulcích opět slouží k (sebe)reflexi a vyhodnocení – tohoto fascinujícího jednoaktového plenérového divadla – po svém, byť v době vzniku, při uvedení v Cannes, bylo jeho politikum přímočařejší. (17.01.2012)

Proud mladých revolučně naladěných svazáků se jako odhodlaná řeka zurčící zvukem revolučních písní plynule proplétá cestami, razí si cestu skrz všechny dveře a brány, které její rozhodnost nemůžou ani v nejmenším zastavit, a tuto plynulost přejímá i filmová kamera. Střet mladých komunistů s chovanci církevní školy se stává i alegorií průběhu samotné revoluce, s jejími zvraty a obraty, strmými vzestupy i pády, kdy počáteční upřímnost ideje a jednotu prostředku a cíle střídá radikální prosazení vlastní vůle, kdy vše končí s příchodem a vládou "strategicky" uvažujících technokratů, byrokratů či pouhých praktiků moci. To vše vměstnané do jednoho dne a do miniaturního měřítka jedné skupinky věčně zpívajících svazáků. (01.09.2013)