A mali 17 rokov...

Drama takové jak má být, film o vině, válce a jednom velkém přátelství. Celá čistá a černobílá kamera jenom umocňuje ceolkový zážitek a požitek z filmu. Maďaři se vytáhli a dokázali natočit nádherně citlivý film, který není nijak přehnaně nacionální, ale právě naopak politicky a citově vyvážený. Zlatý fond evropské kinematografie, který stojí za vidění. PS: nenechte se odradit tím, že je to maďarský snímek, i jejich kinematografie má své skvostné díla. (18.10.2006)

"Na cestě domů ke svým lidem..." První setkání s režisérem dopadlo výborně. Sice ne nad očekávání, ovšem kvalita a výjimečnost filmu se popřít nedá. Bezejmenní utečenci, vězni, civilisté a hlavně vojáci. Všechny spojuje a spojovala doba, která v nich zanechala jasné stopy zla, kterého byli všichni svědky. Lidský život je v těchto dobách pomíjivý, není potřeba jmen. Snad jen jedno. Kolju jsme poznali. Proč? Odpověď divák dostane. Po upřímném a láskyplném rozloučení v doprovodu vojenského letadla nad hlavou, je Maďar vhozen do mlýna osudu, který má v rukou vždy někdo jiný. On, alespoň zatím, ne. Maďar se chce jen obléci, ovšem jeho šaty jsou výřečnější než on sám. Maďar ovšem ví, kam patří, a také zná svou povinnost. Může to být i povinnost vůči člověku, se kterým v těchto dobách prožil alespoň záblesk nepatrného zapomnění na dobu, ve které žijí. Také na zítřek, jehož součástí bude stejná mizérie jako včera a dnes. "Tak Ty jsi Maďar, co?......Rád bych Ti něco řekl..." Velmi silně podchycená atmosféra doprovázená výbornou kamerou a takovou hudbou "nehudbou". 60. léta plodila kvalitu také v Maďarku a Miklós Jancscó mne tímto zve na své další počiny. (25.08.2013)

Kompozičně neklasická prezentace velkých humánních myšlenek, na které by neměl být pro vnímavého diváka problém vnitřně se naladit. Někdy je pro změnu obtížné naladit se na Janscóuv režijní styl, který střípkovitě spojuje sérii událostí, aniž by řešil širší dějové souvislosti (byť zdaleka ne tak jako ve Hvězdách na čepicích, kde nebyl přítomen ani spojující prvek hlavního protagonisty), ale přesto, jiného tvůrce si pro zprostředkování podobně poetického náhledu na podobu lidství uprostřed vážného konfliktu zkrátka nelze představit. Odsunout všechny nejpalčivější hrůzy do mimoobrazového prostoru či do pozadí mizanscény, aby nenarušil střihovou kontinuitu a zárověn zachoval jejich nepříjemný účinek, zvládal Jancsó jako málokterý jiný filmař. 80% (17.11.2016)

Zaujímavý pohľad na vojnu od významného maďarského režiséra plný zvláštnej dobrodružnej romantiky. Príbeh nás zastihol na sklonku vojny a sledujeme krátky časový úsek mladého muža potulujúceho sa nekonečnými trávnatymi plochami, lesmi a ruinami budov. Miklós Jancsó však rozpráva predovšetkým o priateľstve, strachu a snahe prežiť. Film bežal v našich kinách v roku 1965.. (30.11.2017)

Po svém průlomovém filmu Odvrácená tvář (Oldás és kötés) z roku 1963 se Miklós Jancsó, pod vlivem modernistické estetiky delších záběrů a kombinací celkových distancovaných pohledů s intenzivními detaily, vydal poprvé do historie, aby na pozadí válečných dějů zobrazil fyzické i duševní bloudění mladého vojáka a zajatce (András Kozák), v rozpálených pahorkatinách a pustinách bezútěšných scenérií východní fronty. Písek, vítr a napjaté psychedelické dechové a strunné tóny hudebního doprovodu vykreslují naturalismus příběhu o (ne)svobodě, ztracenosti, hluku a tichu a samotě, otevřeného z obou stran in media rés, s vědomím chaosu a nejistot, jež diváka účelně dezorientují jak ve fabuli, tak v prožitku, procítěném na vlastní kůži. (17.01.2012)