Duna: Časť druhá

Žádné přehnané nadšení se nekoná. Villeneuova dvojdílná (zatím) Duna je prostě typická sedmička, kdy mě ke čtyřem hvězdám dotlačila audiovizuální masáž. Bardemův vtipně fanatický Stilgar a rozervaná Zendayaina Chani jsou top mezi charaktery, Paul s máti jedou na jistotu, Butlerův vybělený gumák je k smíchu i s celou svou stručnou průpravou. Nepochybuji o cenách za zvuk, který je tu tak MASIVNÍ a tak efektně používaný, že prakticky dorovnává slast, jíž v člověku obvykle vyvolávají spíše efekty vizuální. Do celku sedí i Zimmerova tradičně burácející hudba (byť se nedostane do spolku jeho nejlepších soundtracků) a navzdory vyumělkované strohosti i design staveb, interiérů a oděvů pouštní planety. Příběh se povedlo převést docela dobře - scénář celkem pravidelně rozhazuje rychlé a stručné vysvětlivky v podobě neurážlivě polopatických scén, v součtu s dlouhou stopáží si tak Villeneuve mohl dovolit svoje rozvážné tempo a účinné působení OBŘÍMI TVARY (a tvory). Takže? Jsem rád, že jsem tuhle Dunu viděl, opáčko si ale hned tak nedám a sám od sebe ji nejspíše doporučovat nebudu. P.S. Teď jsem se v jakémsi erudovaném článku dočetl, že je Butlerův Feyd-Rautha fantastický záporák - děláte si prdel? Hype je holt zrádná věc... (21.04.2024)

10/10. Druhá projekce v Imaxu celkový požitek ještě umocnila a já se nyní už absolutně nebojím říct, že tohle je filmová událost naší generace. Kdo pohlédne za onu očividnou vizuální poetiku, barevně rozprostřené spektra a majestátnost samotného filmového média (za podpory až nadpozemsky znijících a přitom často intimních skladeb) - ten z těchto fascinujících písčitých dun vyhrabe komplexní (sakra epické!) lovestory o jedné fanatické vizi budoucnosti, jenž tématicky rámuje nadčasovost původní předlohy a která strhujícím způsobem sází jednu emocionální ránu za druhou. Z až meditativní kulturní explorace přetéká druhá Duna k cinefilním blockbusterovým vrcholům do temných zákoutí lidských tužeb, přičemž v závěrečné hodině dropne tak všeobjímající atomovku, až to člověka dožene k slzám radosti. Být svědkem něčeho takového... je jednoduše jedinečné. (05.03.2024)

Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený,  což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát.  Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici. (03.03.2024)

„KDO MÁ MOC NAD KOŘENÍM, MÁ MOC NAD VŠÍM…“ Možná budu trochu přehánět (ale kdy jindy, když né teď?). Dovedu si představit, že diváci měli stejný pocity v roce 1959, když do kin přišel Ben Hur. Nebo když v roce 1996 nechal vizionář Cameron vyplout Titanic a o 13 let později poslal do kin Avatara? Rovnou ve 3D!… A teď – Duna! Další vyjímečná audiovizuální událost, kterou si budeme navždy pamatovat. Písek je tady stejně atraktivní jako podmořskej svět, Zimmer zní bohovsky a majestátně, Chalamet naplňuje proroctví a Villeneuve se zapisuje do filmový historie. Tohle nestačí vidět, tohle musíte prožít!    . /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Fiktivní jazyk „Chakobsa“ vytvořil (stejně jako ve „Hře o trůny“) conlanger David Peterson. 2.) Austin Butler získal roli Feyd-Rautha bez konkurzu. Stačilo jedno kafe s režisérem. 3.) Za světovou premiéru filmu označila stanice CBS promítání v ústavu paliativní péče v Saguenay v Kanadě. Jeden umírající muž měl přání film vidět a Josée Gagnon, spoluzakladatel společnosti, jejímž cílem je doprovázet lidi na konci života, předal toto přání Villeneuveovi a Lapointovi prostřednictvím virální výzvy na Facebooku. 4.) Thx za titule „…..“. ///                         PŘÍBĚH  *****  HUMOR  *  AKCE  ****  NAPĚTÍ  ** (07.03.2024)

Denis Villeneuve dodal druhou půlku adaptace komplexní předlohy, ve které si zároveň ponechává otevřená vrátka pro adaptaci Spasitele Duny. Villeneuve ctí Herbertovu předlohu a především jeho vizi, servíruje příběh tragického antihrdiny, která má blíže nežli k Luku Skywalkerovi spíše k Michaelu Corleonovi, na cestě pomsty poté jasně poukazuje na nebezpečí, které může přinášet osoba se statusem mesiáše a nevyzpytatelnost náboženství. I druhá Duna Denise Villeneuvea je audiovizuálním skvostem, Denis Villeneuve skrze ní utvrzuje status vizionáře. Villeneuve už je za půlkou a do pár let by skutečně mohl dodat závěr jedné z nejlepších filmových trilogií všech dob. Málokdy se přeci jen po výstupu z kina v hlavě splývají slova jako dokonalost a jeho synonyma. Už na samém startu roku Villeneuve nadělil kandidáta na filmovou událost roku.... (27.02.2024)