Veselé Vianoce, pán Lawrence

Já ty filmy ze zajateckých táborů prostě nemám rád. Najdou se sice vyjímky jakou je třeba Spielbergova "Říše slunce" ale to se stane jen občas. Mě tyhle filmy přijdou hrozně zdlouhavý a utahaný. Občas to zachraňují herci jako v případě oskarové klasiky "Most přes řeku Kwai" ale v tomto případě se to nekoná. Herci mi přišli průměrní a jediný kdo se mi vryl do paměti byl Takeshi Kitano jako sadistický dozorce. (27.07.2008)

Zaujímavá (ne)japonská snímka, na ktorú sa dá dívať z viacerých uhlov. Ako vojnový film síce čisté a celistvé, ale vyše polovicu stopáže až príliš idylické a okato nereálne, najmä čo sa vyobrazenia vzťahu medzi Lawrencom a velením tábora týka. I napriek občasným silnejším momentom ako citované vynútené spáchanie seppuku je to jednoducho mierne a v mnohých smeroch naivné - alebo vážne niekto verí, že situácia v japonských zajateckých táboroch skutočne vyzerala takto, a všetky priestupky sa vyriešili rozhovorom s veliteľom? Druhá polovica v tomto smere naberá na obrátkach a po aktívnom zapojení Jacka Celliersa do deja sa situácia vyhrocuje, ale i keď sa tak oficiálna synopsia tvári, k nijakej systematickej drezúre nedôjde. Zato dôjde k niečomu inému.... a to nás posúva k druhému možnému pohľadu na film. Ako dráma o strete rozdielnych kultúr je to už niečo iné. Pôsobivé, uhrančivé a veľmi nevšedné dielo pozorujúce zárodky priateľstva i konflikty medzi britskými vojnovými zajatcami a japonskými dôstojníkmi s príklonom k západnému štýlu rozprávania, zaujímavou hudbou a hereckým koncertom ústrednej štvorice David Bowie - Tom Conti - Rjúči Sakamoto - Takeši Kitano (s občasným intermezzom v podobe Jacka Thompsona, ale v dobrom). Takmer lyrické zobrazenie vojny pomocou osobných vzťahov, myšlienka prechovávania nepriateľstva voči národu, nie jednotlivcovi a kontrast čiernej a bielej v udalostiach, konaní a vnútre samotných postáv. Kitano sa svojej role chopil tradične s chuťou (ten chlap je magor! :-D), Sakamoto má azda najrozporuplnejšiu a vnútorne najrozorvanejšiu postavu, Conti je prosto parádny, a Bowie... nemám slov. Výsledné dojmy veľmi dobré, určite si to pozriem ešte raz, ale v pôvodnom dabingu. 80% (23.04.2014)

Tři hvězdy za Bowieho a vynikající námět. Jinak jde o dost divně, záběr od záběru, natočený film – Ošima se držel „roviny M*A*S*H“ – přičemž smysl pro humor není nahrazen ani autenticitou snímání, ani čímkoliv jiným. Furyo nechce být věrným portrétem zajateckého tábora, ale není ve svém celku ani halucinací a i z rituálu má jen okamžiky. Scény jako „zajatci vycházejí z polní nemocnice“ anebo „zajatci v podvečer zpívají hymnus“ jsou doplňovány zjevnými nešikovnostmi dramaturgie, jako když v epilogu Lawrence přijde za Harou do cely smrti, přátelsky zavzpomínají na „stará dobrá léta“ (a „vánoce“) v táboře, kamera záběr seshora a Lawrence opět odchází – úplně bez invence, plní pouze funkci „co se vlastně stalo s postavami“… Navíc – oproti Bowiemu se mi projev Toma Contiho jako Lawrence fakt nelíbil – takové papučové anglo-americké nic; Alan Alda hadr. Film tím způsobem „záběr od záběru“ hodně trpí – a nudí… Proč to Ošima točil? Vypadá to jako by si někde v notýsku odškrtával povinné scény. Stín nudy leží pak i na lepších stránkách filmu – na synťákové hudbě z osmdesátek (ta to posunuje z žánru historického filmu směrem k postmoderně), na některých Bowieho extempore (kytkojed) a retrospektivách, ale především na fantastických scénách s filtry. Sám jsem to shlédnul zejména kvůli v Strach a chvění citované poslední táborové scéně a ta opravdu stojí za to! – kdyby si Ošima uvědomil, že tohle není pepř na pečínce, ale pečínka sama, mohlo to vypadat jinak. (24.08.2011)

Konečně jedno vícevýznamové zpracování příběhu z japonských zajateckých táborů: nestranné znázornění střetu kultur, těch nejodlišnějších, jaké si dovedeme představit, kde je ta britská pochopitelně postavena do situace těžší, ba nejkrajnější možné, jež jí přesto, anebo právě proto, pomáhá neztrácet tvář, držet krok, a dokonce vyvolávat pochyby v jinak kamenných a o své pravdě přesvědčených tváří reprezentantů kultury druhé, která dříve nemohla pochopit Evropanům základní pud sebezáchovy a individualistické principy stavěné na stejnou či vyšší úroveň s prospěchem společnosti. (10.10.2004)

Make (queer) love, not war, so says Mr. Bowie. Po většinu stopáže netradičně zpracované téma vzájemného respektu (lásky?) mužů na opačných stranách barikád, mříží i kulturních zvyklostí v zajímavém filmu. Když ovšem něco označíte za zajímavé, tak jde svým způsobem o pokrytectví, jelikož operujete na „území nikoho“ mezi jasně definovanými pojmy dobré/špatné. A tento film je přesně takový; tedy zajímavý spíše než dobrý či špatný a je v mnoha ohledech srážený nepatřičnostmi (zajatecký tábor ve čtyřicátých letech podbarvený osmdesátkovým synťákovým soundtrackem hrající japonské rytmy evokující „Mimořádnou linku Praha-Tokio“ či obsazení Davida Bowieho, který se ani nesnaží být Celliersem a je Bowiem jak ho znáte; akorát tady má místy rozcuchanou kštici značící, že je vnitřně rozerván nebo když necháte Japonce v japonštině mluvit „šogúnskou“ hlasitou táhlou mluvou, což je působivé, když však toho samého Japonce necháte to samé a stejnou dikcí přednášet v angličtině, tak to trhá uši, zajatci jsou všichni takoví načančaní apod.). Největší problém (krom táhlosti) je ovšem dnes již slovutná scéna „zúčtování“ před nastoupeným táborem, kdy je sice jasné o co tvůrcům šlo a jak to mělo na papíře působit, ale prodat se jim to nepodařilo ani za mák... Já vám hned říkal, že je to zajímavý film. (13.11.2014)