Podozrenie

Když se rozbrečí, tak si hlídá, aby byla sama. Beze svědků. Jinak vystupuje s maximální věcností a tvrdou sebekontrolou. Životem znavená a skeptická zdravotní sestra Hana (Klára Melíšková) měla na oddělení následné péče v okresní nemocnici způsobit smrt pacientky. Nejprve se rozběhne vyšetřování na úrovni nemocnice, ovšem její záludně aktivní ředitel událost oznámí na policii, dotyčné nařídí dovolenou, ze které ovšem záhy zamíří do vazby. Bavila mě solidně budovaná atmosféra, nejednoznačnost figur i situací. Na malém městě se každý zná, kdekdo asi druhému závidí, rád veřejně utrousí nějakou „zaručenou zprávu“. Nejzajímavěji se jeví vztah mezi (neempatickou) matkou a (lehce zhýčkanou) studující dcerou. Brzy se objeví starší pochybné případy, novináři rozjíždějí vlastní verze, i v nemocnici je cítit napětí. A veřejnost má pochopitelně jasno, kdo je viníkem a kdo zabíjel. Melíšková jakékoliv divadlo odmítá. A je jedno, zda se shýbá nad kňučícím pacientem nebo sedí u soudu, u kterého jí hrozí doživotní vězení. Věčně stažená ústa, žádný úsměv, drsně přímé reakce. Ale furt to neznamená, že vědomě zabíjela. Bavilo mě právě veřejné vnímání jinakosti. Naopak se příliš nepodařilo samotné vyšetřování: policie sice koná, ale důkazy tak nějak (náhodně) přicházejí a divně se s nimi pracuje. Scenárista Štěpán Hulík nicméně na cokoliv zatím sáhnul, to proměnil ve zlato: napsal Hořící keř a hlavně skvostnou sérii Pustina. Mezilidské vztahy mu holt jdou náramně. (28.07.2023)

Životem znavená a skeptická zdravotní sestra Hana (Klára Melíšková) měla na oddělení následné péče v okresní nemocnici způsobit smrt pacientky. Na pochybení upozorní lékař Ivan Trojan. Nejprve se rozběhne vyšetřování na úrovni nemocnice, ovšem její záludně aktivní ředitel událost oznámí na policii, dotyčné nařídí dovolenou, ze které ovšem záhy zamíří do vazby. Bavila mě solidně budovaná atmosféra, nejednoznačnost figur i situací. Stejně tak příprava na soudní přelíčení, ve které hraje ústřední roli soustředěný advokát Miroslav Hanuš, který sociálně zapadá do tamní komunity prosáklou skepsí. Na malém městě se každý zná, kdekdo asi druhému závidí, rád veřejně utrousí nějakou „zaručenou zprávu“. Nejzajímavěji se nicméně jeví vztah mezi matkou a dcerou. Věcná (a i v práci neempatická) zdravotní sestra má s (lehce zhýčkanou) studující dcerou (která ale školu příliš neřeší) poměrně napjatý vztah, každá má svou hlavu, dcera ze strany matky nepociťuje žádnou blízkost a emoce. Pro vulgární slovo nejdoucí daleko Denisa Barešová, která by zřejmě pořád ještě uvítala matčinu náruč, je skvělá, pozornost ale přirozeně strhává Melíšková, u které je moc fajn sledovat, že je prostě „jiná“. Líbí se mi především, že minisérie Podezření (zatím) obstojí v evropské konkurenci a je nadnárodně srozumitelná. (04.07.2023)

„S doktorem Vaculíkem jste čistě kolegové z práce nebo i něco víc?“ – „Něčím víc myslíte, jestli mě pan doktor prcal? Neprcal! Myslím, že jsme s primářem na oddělení jediní!“ Je patrné, že se znovu pracuje s varováním, že stačí pouhé podezření, které dokonale překope lidské životy. Objevují se starší pochybné případy, novináři rozjíždějí vlastní verze, a i v nemocnici je cítit napětí. Máma se nicméně Tereze vrací domů, ta však jede ve starých kolejích: něco jako normální rodinný život hledá v domácnosti svého přítele. Rodinné úspory se navíc tenčí. A záhy si (snad vůbec poprvé v životě) musí dcerka připustit nějaké starosti a povinnosti. Pochopitelně s útoky veřejnosti, která má jasno, kdo je viníkem a kdo zabíjel. Je zajímavé, že zatímco v druhé epizodě je advokát Miroslav Hanuš vykreslený jako nemotorný a pozdě chodící právník, ve třetí je soustředěný a velmi precizní v pátrání po pravdě. Scenárista Štěpán Hulík zatím na cokoliv sáhnul, to proměnil ve zlato: napsal totiž Hořící keř a hlavně skvostnou sérii Pustina. Se vztahy pracuje solidně i tady, právě skvěle trefil vztah Hany a Terezy Kučerových. (04.07.2023)

„Nevím, já jsem mrtvoly nepočítala!“ Zdravotní sestra Hana Kučerová nehrála nikdy žádné hry. A je jedno, zda se shýbá nad kňučícím pacientem nebo sedí u soudu, u kterého jí hrozí doživotní vězení. Vystupuje s maximální věcností a tvrdou sebekontrolou, brání se „vylepšení dojmu“, když k ní její advokát přichází s manželkou, líčidly a nůžkami. Nezjihne ani při návštěvách dcery, která jí vyčítá, že se zajímá jen o barák a o psa. Věčně stažená ústa, žádný úsměv, drsně přímé reakce. Ale furt to neznamená, že vědomě zabíjela. Bavilo mě právě veřejné vnímání jinakosti. Naopak se příliš nepodařilo samotné vyšetřování: policie sice koná, ale důkazy tak nějak (náhodně) přicházejí a divně se s nimi pracuje, Hanušův advokát pak práci policie v podstatě nahrazuje. Argumentace chybí. A co třeba posudek o psychologickém profilu obžalované? Zároveň jsem možná nedával pozor, ale úplně jsem nepobíral roli ředitele nemocnice, který se vzdal funkce. Celkem mimo byla i odbočka k otci. Na úmrtí při noční službě tehdy upozornil lékař Ivan Trojan, čekal bych nicméně, že zajímavě neprůhlednou roli tvůrci někam víc posunou. Takže jo, pár drobných výtek tu přeci jenom je. Přesto nadprůměrné. (06.07.2023)