Bílá kočka

Škoda, že se Hasse Ekman nedržel svého tajemstvím zahaleného hrdiny déle. Přemíra vysvětlování se zamotává sama do sebe a film postupně ztrácí na zajímavosti a hlavně atmosféře. Přitom ta byla v úvodu patřičně mysteriózní, podobně jako pan neznámý a jeho první sny. Alespoň ty jsou z velké části natočeny velmi slušně. 55% (10.10.2021)

Povedený snímek o chlapíkovi, co ztratil paměť a pomalu musí zjišťovat, jestli náhodou není deviant, který uprchl z blázince. ___ Je až k nevíře, o kolik byli Švédové oproti Američanům ve svých filmech otevření "Jednou jsem viděla staršího muže, jak ve vchodě líbí chlapce" ... Umíte si takovou větu představit v americkém filmu z roku 1950? Hlavní hrdinové spolu sdílí postel, i když mají pyžamo. Jedna z ženských postav má na sobě docela provokativní spodní prádlo a nic jinýno ... tyhle věci zkrátka v amerických noirech chyběly. (27.12.2022)

Velice silná atmosféra, hodně pramenící i z vizuálně sugestivního obrazu, hravě v rámci předností Bílé kočky předčí samotnou mysteriózní zápletku s identitou a počínáním záhadného muže, která se občas trochu zmateně do sebe zamotává. Chvíli mi trvalo, než mě film naplno vtáhl, ale zejména od obrazu černočerné tmy s bílými dveřmi a hlavním hrdinou před nimi se začala rozjížděť atmosféricky velmi slušná temná šaráda, kterou jsem naštěstí sledoval v úplné tmě a díky tomu si potenciálně mohl vychutnat ten správný účinek. Akorát že na mě styl tohoto švédského noir-filmu byl často až přehnaně temný a zbytečně příliš doslova černý, až mě ke konci jeho sledování začalo vyčerpávat a podruhé bych si ho už asi nepustil. Byl pro mě zajímavý na jedno zhlédnutí coby malé rozšíření si obzorů z různonárodních klasik prastaré filmové tvorby a můj zážitek z něj bych přirovnal k zážitkům z některých němých filmů. Tak navíc po technické stránce působil i celý film, jakoby nepocházel z roku 1950, ale spíše 1930 a přes jistou působivost a vizuálně propracované scény (které ovšem mnoha němým klasikám taky nechybí) jakoby hodně zaostával za technikou a stylem natáčení filmů jinde ve světě (a to včetně Československa, odkud např. takové Krejčíkovo Svědomí ze stejné doby má taky silně noirovou atmosféru a při tom působí i po technické stránce mnohem méně zastarale). Tak či tak, tvorbu Hasse Ekamana (narozdíl od takového Arne Mattsona) mám z této éry švédského filmu chuť objevovat z času na čas i nadále, protože i přes jisté mínusy, vyvstávající tedy hlavně z pohledu dnešního diváka, mě všechny čtyři Ekmanovy filmy, které jsem dosud viděl, dokázaly něčím výrazněji zaujmout. [65%] (13.02.2022)

Zaujímavo rozpracovaný námet podporuje temná atmosféra a vystavaný príbeh. Je potešiteľné, že švédsky film 50-tych rokov nebol len o Bergmanovi. (18.05.2022)

V jednoduchosti je krása, řekl bych. Primární zápletka je zajímavá, a během prvních několika momentů se zdá, že tenhle snímek bude trefou do černého. Mladý muž přijíždí do Stockholmu a nemá nejmenší tušení proč tam přijel a kdo je vlastně zač. Z hlasité rozpravy žen v kavárně se dozvídá o sexuálním násilníkovi, který utekl z psychiatrické léčebny a minimálně svým oblečením se mu nápadně podobá. Krom hledání vlastní identity, se mu tak do hlavy začnou vkrádat i jisté pochyby o vlastní příčetnosti a bezpečnosti. Jenže tuhle hru s nejasnou hlavní figurou tvůrci hodí rychle do koše a zaplétají se do vlastní zápletky plné náznaků a snových frekvencí, která se jim postupně začíná rozpadat pod rukama. Občasné až osudové momenty jsou pak směšné a absolutně nezapadají do celkového rytmu filmu. Celkový dojem je tedy rozpačitý a po nadějných prvních pár minutách se film jen horkotěžko udržuje v průměru. (19.03.2021)