On sa bojí

Nebudu lhát - byl bych radši, kdyby se Aster držel při zemi a měl svou novinku víc ukotvenou v realitě. Beau je bizarní mindfuck, na druhou stranu oceňuju - když už to muselo být - že se jedná o mindfuck toho typu, který NĚJAK chápete intuitivně, aniž byste si o něm museli číst kopec učených pojednání. Rozjezd je geniální, druhá čtvrtina velmi dobrá, ve třetí čtvrtině tomu trochu opadne tempo, závěrečná čtvrtá vyloženě rozpačitá. Hereditary i Midsommar na mě působily jako zcela soudržná díla, v nichž každý dílek zapadá do skládačky, u Beaua tento pocit nemám. Ba právě naopak, dokážu si představit, že určité sekvence mohly úplně chybět, závěrečná čtvrtina mohla být nahrazena něčím úplně jiným, a to aniž by se nějak zásadně změnilo vyznění či dojem celistvosti díla. I tak ale, film jako žádný jiný a je nutné jej vidět. (21.04.2023)

Ari Astera mám rád, předchozí jeho dva horory jsem si užil, nicméně už od první zmíňky mě Beau Is Afraid nelákal. A vyloženě mě děsila 180ti minutová stopáž. Což se nakonec potvrdilo jako vážný problém, na film jsem koukal asi pětkrát a až druhý den mě posledních 40 min celkem bavilo. Jenomže ač jsem čekal, že půjde o mindfuck, dost mi vadilo, že sem režisér háže random situace za druhou bez vysvětlení..co víc, ani nevysvětlit nejdou, prostě to tu je, aby to bylo a co víc, já se ukrutně nudil a proto ty dvě hvězdičky. Hrozně rád bych na druhé zhlédnutí přistoupil na režisérovu hru, kdy už vím, co čekat, ale na jeden zátah to ale nejspíš opět nedám. Zajímalo by mě, jestli by na mě fungoval znovu i Slunovrat, je možné, že jsem se jen tehdy nechal opít hajpem..třeba na to odpoví až další film. (18.06.2023)

Možná se doslechnete, že filmy Ariho Astera jsou akorát tak o dysfunkčních rodinných dynamikách a že jinak o ničem víc nevypovídají. Není to pravda. Asterovy filmy jsou koncentrovaným útokem na principy západní moderní racionality, v každém filmu trochu jinak, s akcentem na jiný pilíř modernity. V Děsivém dědictví je to psychologie a psychiatrie. Ve Slunovratu etnografický nebo antropologický výzkum a věda obecně. Zatím nejambicióznější On se bojí pak podniká originální výpad proti nedotknutelné descartovské dualitě subjektivní a objektivní reality. Obojí tady totiž nerozlišitelně splývá v jedno, aniž by to přitom až na výjimky procházelo nějakým zásadnějším vývojem, připomínajícím nějaký postupný propad do králičí nory. Začátek filmu může být stejně ne/reálný, jako jeho konec. Nejsou tady žádné švy, žádné přechody mezi snem a realitou, podle kterých bychom se mohli alespoň částečně orientovat, jako např. v Lynchových filmech (Mulholland Drive, Lost Highway). On se bojí je zdánlivě psychoanalytický film, který ale rezignuje na psychoanalytické vidění světa. Je to přitom hlavně promyšlená práce s mizanscénou, prostorem a jeho vrstvením, která tenhle film odlišuje od ostatních titulů s podobnými ambicemi. Logika narušené mysli nebyla nikdy tak precizně zvnějšněná - a zároveň černohumorně provázaná s různými typy hororu - jako tady. (02.05.2023)

Nekonečná noční můra nebo náhled do psychiky hodně rozbitého člověka? On se bojí má mnoho vrstev a celou řadu vysvětlení ale není jednoduchým ani přístupným filmem. Ari Aster nikdy netočil divácké filmy ani filmy s jasným žánrovým zařazením ale On se bojí jde o několik levelů dál a ukazuje, že tvůrčí svoboda je častokrát na škodu a ne všechny myšlenky snesou filmové plátno. Aster je vynikající filmař a dokáže vytvořit dokonale vtahující scény a minimálně prvních třicet minut je strhujících. Bohužel má film 3 hodiny, které jsou pocitově dvojnásobné a celkový průběh začne spadat do takových WTF momentů, že film dokoukat chce hodně silnou vůli. Jeden z nejzvláštnějších filmů co jsem viděl a Phoenix je ďábel. (24.09.2023)

Čoho sa Beau bojí? Najskôr všetkého a predovšetkým života samotného. Nový film Ariho Astera je pohlcujúcim zážitkom, spleťou nepríjemných halucinácií a bizarným mindfuckom s vysokou interpretačnou otvorenosťou, ktorý ľahko zamotá hlavu. Po vydarenom mrazivom debute Prekliate dedičstvo (2018) nás režisér o rok neskôr zaviedol na špeciálnu slávnosť slnovratu, aby sme si spoločne s hlavnou hrdinkou prešli desivým peklom – Midsommar (2019). Pevná réžia, žánrové presahy, zmysel pre detail, surrealizmus a cynický humor...iba 36-ročný Ari Aster dobre vie, čo robí a nebojí sa to robiť po svojom. Celkom iná je však jeho postava vo filme Beau is Afraid, ktorá odrazu musí čeliť všetkým svojím strachom a vydáva sa na šialenú púť, ktorá sa mení na životné dobrodružstvo. Hoci je Beau už dávno dospelý, je ako dieťa. Nesamostatné, závislé, zraniteľné. A Joaquin Pheonix, ktorý jeho krehkú povahu bravúrne stvárňuje, má túto zraniteľnosť doslova vypálenú v pohľade. Čo všetko môže spôsobiť podmienená láska rodiča a jeho citové vydieranie? Ako veľmi dokáže oklamať vlastný rozum? Kam až dokážu zájsť temné myšlienky ovplyvnené strachom, úzkosťou, fóbiami a paranojami? Čo z toho sa deje reálne a možno vôbec svojmu psychiatrovi dôverovať? Film už hneď v úvode naberie výborné dynamické tempo a tasí jednu pohlcujúcu scénu za druhou. Z dlhej 179 minútovej stopáže sa spočiatku ukrajuje naozaj rýchlo, originalita každým obrazom len tak kvitne. A hoci má cynický humor, vzhľadom na problémy nášho hrdinu, predsa len akýsi trpký dojazd, vo výsledku nemožno tvrdiť, že by skvelo nefungoval. Prvýkrát snímka výraznejšie utrpí pri „lesnej“ epizódke, kedy sa prudko zvoľní z tempa. A práve záverečná polhodinka, v rámci ktorej divák očakáva tú najväčšiu katarziu, je už celá akási neistá a myšlienkovo roztrieštená, ako samotné vnútro nášho nesvojprávneho hrdinu. On sa bojí je, skôr ako hororom, akousi psychologickou sondou s thrillerovou atmosférou. Ari Aster aj v tomto prípade zostáva verný svojmu osobitému štýlu a opätovne sa vracia k témam straty a smútku či dysfunkcie rodiny. Pokiaľ máte radi tvorbu Davida Lyncha, Kaufmanovky či matku! Darrena Aronofskeho, pravdepodobne si v kine prídete na svoje. Lesná hamletovská časť jemne pripomenie aj seriál Station Eleven. A hoci On sa bojí nie je až tak kompaktným dielom ako jeho predchodcovia, rozhodne stojí aj za opakované vzhliadnutie. Od Ariho čakám ešte veľké veci. (25.06.2023)