Neuveriteľné, ale pravdivé

Quentin Dupieux nepatří mezi mé oblíbené režiséry z Francie, točí zvláštní filmy a málokdy se mi trefí do vkusu a tentokrát se taky úplně netrefil. Vizuálně to vypadá opravdu odpudivě, kamera taktéž žádná sláva a má to nádech televizního filmu, takže, co film dělá v kinech netuším. Samotný námět o baráku, který ve sklepě skrývá něco, co páru změní život má něco do sebe, ale nepřišlo mi to dostatečně poutavě využito. Satirický tón je zřejmý a nejvtipnější je historka o elektrickém péru, což byl pro mne jediným vtipným momentem, což je na Komedii opravdu žalostné. Alain Chabat je sympaťák, ale tohle je jeden z jeho slabších počinů, herecky ani komediálně se tu moc neprojevil. Spíš drama, než comedy. I přes skromnou stopáž 70 minut mě to příliš nebavilo. 5/10. (28.11.2022)

Není to vůbec špatné ale v porovnáním s ostatními Dupliexovkami je to přecejen vlažnější (asi bych to nedoporučil jako startovní snímek pro seznámení s jeho filmografií). Základní zápletka, vedlejší motivy i třeba přímé odkazy na Dalího jsou fajn, ale jaksi tomu chybí rytmus (což je vzhledem k tématu filmu možná záměr, ale prostě to není tak koukatelné jako jindy)... Myslím, že je třeba poznamenat, že snížený kontrast i barevnost několika posledních Quentinových filmů (na což si tady spousta lidí stěžuje) není výsledek neumětelskosti ale záměr, kdy jde o jakési zcivilnění surreality (kdy surrealita má pořád základ v realitě a/ale ta je pro většinu z nás všední, šedivá, banální)... Za mě dobrý. Pořád je to svět kterému rozumím a který mě rozesměje. (13.01.2024)

Tohle je moje druhý setkání s tvorbou Quentina Dupieuxe. Tím prvním byl film Rubber(2010), kterej pojednává o vraždící pneumatice. Už podle snímku Rubber mi bylo jasný, že Quentin Dupieux bude samorost a jeho film nebudou pro každýho. Což mi jen potvrdil tímhle filmem. U kterýho též můžu dodat WTF? Kdo by čekal standartní komedii ten bude zklamanej. Nejde o komedii v pravým slova smyslu. Spíš jde o takovou ujetou bizarnost, která mě osobně celkem sedla. S doporučováním bych byl ale i přesto opatrnější. Tahle podivnost nesedne každýmu. Ikdyž podle zdejšího hodnocení má zatím úspěch. Což je pro mě celkem překvapením. Ikdyž si myslím, že procenta postupem času budou klesat dolů. 6.12.2022-70% Za čas se schválně podívám jestli moje prognózy byly pravdivý. Za mě slabší 4 hvězdy....PS: A jelikož mám podivnosti všeho druhu rád. Tuze rád. Budu si muset v blízký budoucnosti tvorbu Quentina Dupieuxe proklepnout důkladněji. (06.12.2022)

Neuvěřitelná, ale pravdivá ukázka toho, že jsem divák nepoučitelný. S rozdílem tří dnů přesně před rokem jsem od Quentina Dupieuxe vytrpěl 77 minut jeho Jelenice a řekl si, že žádný další film tohoto režiséra mi nesmí na obrazovku. Ale zaujala mě jeho novinka, jejíž trailer jsem nedávno zahlédl v kině a říkal si, že třeba se tentokrát dočkám skvělé komedie. Ve srovnání s Jelenicí můj dojem byl o poznání lepší, dokonce jsem se asi dvakrát nebo třikrát zasmál a dvě tři scény bych i označil jako hodně zdařilé. Ale jinak jsem si potvrdil, že si s panem režisérem vůbec nerozumím a naše představy o dobré komedii jsou vzájemně odlišné. Na můj vkus zůstává Dupieux opět mnohem více bizarní a divný, než skutečně vtipný. Nesedí mi do komedie jeho mdlé tempo bez podmanivé atmosféry. Nesedlo mi ani rozvíjení (spočátku hodně poutavého) námětu, když ho Dupieux výrazněji negraduje, jenom načrtne více motivů a když se ho rozhodně konečně více rozvinout, tak to zpracuje v podobě hudebního sestřihu krátkých scén. Nesedl mi opět výběr většiny herců: Chabat zde sice se svým obličejem a hustými vousy vypadá jako osobitý komik, svým ospalým výkonem ale tak na mě nepůsobí. Obě herečky jsou hezké, ale tím to nezachrání. Jediný, kdo se v mých očích úspěšně činil a podal poutavý komediální výkon, byl Benoît Magimel, což mě od herce proslaveného tak kontroverzním dramatem jako Pianistka překvapilo... ale proč ne. Alespoň v pár scénách pozvedl můj jinak hodně omšelý dojem. [40%] (16.02.2023)

Mistr artového braku o oživlých vraždících předmětech opět v akci! Neuvěřitelné, ale pravdivé má sice premisu výrazně komornější, než Dupieuxovy nejznámější rozdováděné hříčky, neztrácí ale tvář. V onom nádechu surreálna, syntezátorovém soundtracku (výjimečně ne jeho vlastním) a míchání existenciálních muk ohledně neodvratnosti stárnutí s vtipy o robotickém penisu, můžeme vidět jeho styl krystalicky čistě. (12.01.2023)