Gertruda

„Žádný muž, který se stane velkým, nechápe lásku. Shlíží na ní a pohrdá jí.“ Dreyerův poslední film je o dost koukatelnější a civilnější než předchozí Slovo, paradoxně ale ztrácí něco na své zajímavosti. Vypráví o Gertrudě, bývalé umělkyni, která přerušila svoji kariéru kvůli sňatku s vlivným politikem. Manželství ale není příliš harmonické a chybí v něm city. Gertruda se proto rozhodne manžela opustit, ale ani v dalších vztazích nenalezne to, co hledá… Je to sice obligátní, ale Gertruda si (tak jako většina lidí, zvláště tedy žen) jen přeje být milována. Potřebuje někoho, pro koho by byla na prvním místě, ale její partneři před ní vždy upřednostňovali práci. Nejsem si úplně jistá, čím to bylo, ale postava Gertrudy mi nebyla sympatická. Její představitelka Nina Pens Rode byla velmi přesvědčivá, problém byl spíš v samotném charakteru hrdinky. To spolu s faktem, že film byl ve své podstatě jen o ní, také vysvětluje mé nižší hodnocení. Gertruda se po celý film tváří jako svatá Dala. Je hrozně pasivní a sobecká (v tom mi trochu připomněla Werthera), navíc své vztahy vzdává a zatracuje při prvním náznaku problému a vůbec nebojuje. Film se vyznačuje (pro Dreyera typickými) klidnými, divadelními dialogy, obdivuhodnou prací se světlem a citlivou kamerou. 101. ze 1001 (15.03.2011)

Carl Theodor Dreyer, přízrak dánské kinematografie, dovádí k dokonalosti svou režijní formu. Snímek natočený po způsobu jeho o 20 let starších filmů v polovině 60. let působí spíš jako anachronismus, pečlivá obrazová struktura proti tomu ale protestuje. Mnohaminutové záběry bez jediného střihu s kamerou zpravidla ve výši hrudníku, tonoucí v hrobovém tichu, udávají velmi pomalé tempo a nechávají postavy během jednání na scéně žít a přemýšlet... jenže ony nežijí. Tváře odráží vyhořelost duší, oči se bez mrkání upírají směrem ke kameře a slova přichází jakoby ze záhrobí. Gertrud je Paní Bováryovou nového věku, hledá druh lásky, který žádný muž v jejím okolí není s to nabídnout, zdá se však, že si to začíná uvědomovat a přijímá to. Děj mlčky přihlíží. Je to hodně zvláštní zážitek, jenže u toho také zůstává, s Dreyerem si do noty příliš nesednu. (19.04.2008)

„Gertrudo...prosím, pojeď se mnou.“ - „Jak můžeš věřit, že bychom mohli oživit to, co je mrtvé a pohřbené?“ Divadelní způsob vedení dialogů, kdy se na sebe 2 postavy často ani nedívají, případně jen jedna z nich na tu druhou (vzájemné pohledy očí zaberou za celý film snad jen několik vteřin) působí strašně sterilně, což je u snímku, kde mají hrdinové prožívat hluboké emoce, problém, a mě to dost iritovalo. Co mě však štvalo ještě víc, byla Gertruda. S tou se mi nedařilo nesympatizovat či alespoň soucítit, u mě se dostavila čirá lhostejnost. A jestliže bylo snahou ukázat těžký úděl ženy, jež musí bojovat o lásku mužů s jejich kariérou, v mých očích přišla zcela vniveč. Tohle její vymlouvání se na sobeckost mužů bylo sprostým alibismem (Gabrielova poznámka?!). Ospravedlňovala si jím svou pýchu, povrchnost, sebe litování se a touhu vlastnit druhého (jistě, láska může být slepá, ubližování lidem kolem to ale těžko omluví). A když k tomu přičtu ještě zbytečně velkorysou stopáž a vyloženě natahovaný konec, s hodnocením tentokrát končím v podprůměru. (15.12.2023)

"A woman's love and a man's work are mortal enemies."     Dráma zaradená do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorá je tou svojou prehnane teatrálnou štylizáciou pre mňa veľmi ťažko stráviteľná. Je to všetko hnané do takých extrémov (strašne škrobené prejavy, až protivne pomalý spôsob reči), až začínam uvažovať, či to náhodou nemá byť nejaká paródia na Bergmana. Postavy majú takmer stále kamenné tváre, sú ako také bábky, prázdne, bez života. Najmä hlavná hrdinka Gertrud pôsobí ako zombie a príliš veľké sympatie nevzbudzuje. Jej predstavy o láske sú totiž veľmi špecifické (a až nerealisticky náročné) a ak nie sú splnené bezvýhradne, taký vzťah jednoducho neakceptuje. Jedným z mála plusov je z môjho pohľadu pekná čiernobiela kamera (s výnimkou tých hrozne preexponovaných flashbackov).     "The man I'm with must be completely mine. I must come before everything. I don't want to be an occasional plaything." (25.02.2023)

Keď je láska všetko a najdôležitejšie je zostať samým sebou, tak sa môže stať, že život sa stane iba reťazom nesplnených snov. Muži a ženy sú od prírody rozdielni, ich vnímanie lásky ako životnej priority sa nedokáže prekryť a kvôli tejto prirodzenosti je láska predovšetkým utrpením. Pre ženu je láska prvoradá, pre muža je iba súčasťou života podobne, ako práca. To všetko predkladá Dreyer v možno trochu dlhých existencionalistických záberoch zmučených tvárí hlavných hrdinov, ktorí si uvedomujú, že ich životy v staršom strednom veku začínajú pripomínať vyhasínajúce sviece. Pomocou takýchto dlho zobrazených detailov Dreyer rád komunikuje so svojim publikom, takže si všímame sfúkavanie sviečok po definitívnom ukončení partnerstva, malieb na obrazoch, definujúcich stav hrdinov, alebo aj jednoduchú trojsedačku, symbolizujúcu prázdny priestor medzi dvoma postavami, sediacich na jej opačných koncoch. Ja som Gertrud chápal a hlavne od vzťahu k hlavnej postave sa bude vyvíjať váš vzťah k tomuto nie jednoduchému artovému filmu. (08.04.2013)