Vortex
Obsahy(1)
Psychologická dráma je príbehom manželov, ktorí sa snažia vysporiadať so strasťami staroby. Noé tentoraz upustil od svojho charakteristického hypnotického vizuálu. S obrazom sa však kreatívne pohral rozdelením na dve polovice, ktoré umožňujú sledovať dej súčasne z pohľadu oboch hlavných postáv. Tento formálny postup výrazne pomohol vytvoriť ďalšie mimoriadne dielo autorského tvorcu, ktorého filmy Climax, Love či Enter the Void patria medzi vyhľadávané festivalové formálne aj obsahové provokácie. (MFF Cinematik Piešťany)
(viac)Videá (4)
Recenzie (26)
Dvě oči skelného pohledu stáří, jemuž choroba zploštila život do tenké plochy bez hloubky pole minulosti a budoucnosti beze zbytku přiléhá k technice dvojí projekce na plátno, jehož zploštělost na úrovni média je koextenzivní s cíleným obsahem díla, jímž je stále více otupělé a vyprazdňující se civění do očí smrti a kde extenze kinematografického času stále jen nesměle připomíná skutečnou délku reálného posledního odpočítávání, o němž nám ostatně obě kinematografické oči nemohou říct nic nového, právě proto, že oči filmu jsou očima jeho protagonistů. Kde není minulost a budoucnost, nemůže být naštěstí nikdy ani konvenční zábavná zápletka, a tak divák může skutečně jen čekat na vysvobození spolu s postavami. A v tom tkví také přínos Noého filmu, a to, že rozštěpem plátna, které není jen samoúčelem, umožnil v jádru konvenčnímu dramatickému filmu jedním okem pokukovat po postupech direct cinema a tím se dostat skrze fikci blíže k dokumentu reality. ()
Stáří není pro sraby. Na gimmicku zmizelého rámečku postavená mapa závěru života, která nás nelítostně informuje o tom, že na konci nám už nepomůže nikdo a nic. Sice si myslím, že ten prostor pro meta-čtení tam záměrně není, ale i tak scény, kdy on se snaží usilovně napsat "důležitou knihu", zatímco ona se snaží usilovně zjistit co se to kurva vůbec děje, je v něčem celkem trefná. ()
Obraz je rozdělen na dvě půlky čtvercového formátu, takže vždy nezávisle na sobě sledujeme vlevo bábu a vpravo dědka (nebo naopak), a občas, když jsou oba blízko sebe, je na obou půlkách obrazu tatáž scéna z mírně odlišných úhlů. Nápad je to super, bohužel slouží jen k tomu, jak banálnímu příběhu dát originální formu, a už s ním není nijak poutavě či hravě pracováno (rozhodně nečekejte nic jako videoklip Cibo Matto - Sugar Water od Michela Gondryho!). Noé to natočil strašně nudně a je to nesnesitelně dlouhé. Jen díky docela působivým posledním 20 minutám jsem hodnocení zvedl na dvě hvězdy. ()
Šokujúce je, že Noé sa vzdáva šokovania (aj metafyzického pseudomysliteľstva). Namiesto senzuálneho blitzkriegu a provokácií je tu pomalý, tichý a rozvážny film o starnutí, samote a smrti, lakonicky pracujúci s prostriedkami filmového jazyka. Už rozdvojenie plátna pôsobí ako jednoduchá a plne funkčná metafora medziľudských vzťahov a obyčajné filmové zatmievačky dokážu naberať úplne nový rozmer. Noé akoby nečakane dospel o niekoľko stupňov a ukazuje, že aj takto môže vyzerať extrémna (alebo post-extrémna) kinematografia (ak sa chcem/e naďalej držať odkazu New French Extremity). Atakuje diváka nie sériou ad hoc útokov, ale pomalým strategickým tlakom. Prekvapenie roka 2022. ()
Gaspar Noé tentokrát upustil od vizuálních libůstek a stroboskopické zběsilosti a přinesl na plátno vcelku konvenční, lidský příběh o stařeckém strádání a ztrátě sil. Bohužel po Hanekeho Lásce a třeba i nedávném emocionálně zdrcujícím The Father už Vortex i přes své autorské uchopení se specifickým rozdělením obrazovky na dva pohledy působí jako nošení dříví do lesa. A co hůř, je to i dost úmorná podívaná, jež chvílemi hodně přešlapuje na místě a je o dost delší, než by bylo zdrávo. Musím přiznat, že takto vyčerpávající sledování jsem dlouho nezažil. Pokud vám po projekci Vortexu zešediví jen stovka vlasů, budete na tom ještě dobře. Mám z toho rozporuplné pocity, ale pokud mohu něco bezpečně vyzdvihnout, tak to, že legendární režisér Dario Argento je přirozený herecký talent, kterého někdo do výrazné role měl obsadit už dávno. [KVIFF 2021] ()
Reklama