Drive My Car

Těžištěm filmu je nečekané porozumění, k němuž dojde mezi divadelním režisérem ve středním věku a mladou soukromou řidičkou, jenž by mohla být jeho dcerou, a která mu byla proti jeho vůli přidělena divadelní společností. Díky postupně vybudované důvěře se oba mohou navzájem svěřit tomu druhému se svými traumaty a tajemstvími, jež jsou součástí komplexního mnohovrstevnatého příběhu, vypovídajícího mimo jiné o partnerských a mileneckých vztazích a o bolesti ze ztráty blízké či milované osoby. Celé to probíhá na pozadí divadelních zkoušek Strýčka Váni od Čechova ve vícejazyčné verzi (včetně jihokorejské znakové řeči), přičemž dialogy z této hry jsou často přítomny i v jiných částech filmu. Navzdory tomu, že děj se pořádně rozjede až po více než 40 minutách (kdy konečně dojde na úvodní titulky), není délka filmu vůbec žádnou překážkou. Snímek je navíc od začátku do konce napsaný i režírovaný znamenitě a vyniká nejen kladením důrazu na formální distingovanou komunikaci mezi postavami, ale i řadou pozoruhodných nápaditých scén a začleněním několika fascinujících snových mikro-příběhů. (29.08.2021)

7,5/10 – Asi o mně po tomto hodnocení řeknete, že nejsem dostatečně umělecká duše, nýbrž jen prašivý konzument bum-prásk obsahu, ale 3 hodiny popojíždění z místa na místo, koukání na nezajímavé ulice a jakéhosi depresivně motivačního tlachání o životě byly skutečně úmorné. Nejenže mě to v průběhu sledování přestalo bavit, ještě jsem se vydatně nudil a ke konci už i bez obalu zíval. Abych tomu nekřivdil, ze začátku byl příběh velice zajímavý. Trošku osobního života, asi nejvtipnější možná reakce na nevěru (muž vejde do domu, na minutku omrkne, jaké porno se mu to odehrává na gauči a pak se zase otočí a tiše za sebou zavře dveře) a pak velmi komorně ukázaná smrt. Tohle trvá cca 30 minut, následně se to začíná hroutit. Začíná totiž dlouhý proces truchlení, ke kterému určitě patří i málomluvnost a pomalejší plynutí času. Tyto atributy se nicméně velmi těžko převádějí na stříbrné plátno. Je daleko snazší je napsat, nežli je natočit. Tenhle úkol splnil japonský režisér Hamaguči na výbornou. Bodejť by ne, opřel své dílo o bravurní herce a herečky, jež předvedli bezchybné řemeslo. Nicméně chybí tomu nějaká jiskra. Život hlavní postavy, pana Kafuku, se totiž nikam viditelně neposouvá (ani k lepšímu, ani k horšímu) a jen stagnuje na tomtéž místě. Dílo je tak naprosto připraveno o prvek gradace. Víte co? Řeknu to ve zkratce: je to nuda a nic se tam děje! Drive My Kár si nejlépe užije ten, který má zrovna depku. Pro ostatní, pozitivněji naladěné, se bude jednat o 3 hodiny ničeho, okořeněné o výborné herectví a realistické zpracování. Poznámka pod čarou: „A ne, Japonci tentokrát nejsou divní, opravdu.“ (14.01.2023)

Permanentné odriekanie Strýčka Váňu ako forma budhistickej sútry, ktorá zapĺňa priepasť vo vzťahu, trhlinu, zapríčinenú neprekonateľnou tragédiou. Toto sa vo filme opakuje ako refrén: zdanlivo banálne ritualizované činnosti, ktoré sa neustále navracajú a vytvárajú upokojujúci, až uspávajúci rytmus. Avšak niekde hlboko pod tým víria emócie, tryskajú z tej medzery, ticha, priepasti, nedopovedaností. Nie slabosť, či odovzdanosť, ale uvedomenie si bytostnej tragickosti ľudského života, uvedomenie si neschopnosti čokoľvek ovládnuť, preniknúť do bytia a dopovedať ho, neschopnosti úplne obsiahnuť druhého a zároveň záverečná výzva po žití napriek všetkému. Toto akoby ovládalo celé rozprávanie, v ktorom nastáva nielen zmierenie s minulosťou, ale vlastne so samotným svetom. A toto zmierenie akoby prichádzalo cez nesúvisiace príbehy, v ktorých hľadáme interpretácie, do ktorých vstupujeme ako herci a získavame tak vrstevnicu, ktorou prepisujeme seba samých a stávame sa skrz iných samými sebou. Prebúdzame ľudskosť. Akoby sa aj tu ozývalo, že peklo si ty sám. A hoci (ako píše Zíza) tento film nie je zlomom v japonskej kinematografii, neznamená to, že pri naladení sa na jeho jemný rytmus, neprichádza istá vyrovnanosť so svetom, pokoj a zároveň aj túžba po živote. (13.02.2022)

Film podle povídky Haruki Murakamiho (tato informace byla v katalogu zatajena, takže jsem jej málem minul). Povídku jsem dokonce i kdysi četl, ale film ji značně rozšiřuje o další zápletky a postavy a má tři hodiny (a úvodní titulky se objeví až po hodině filmu)! Je vidět, že režisér a autor scénáře v jedné osobě je velký Murakamiho fanoušek, protože celý film byl napsán s citem k Murakamiho tvorbě, a klidně bych uvěřil, že celý film napsal sám Murakami. Nechybí všudypřítomná melancholie, ironie a láska k umění. Je to o divadelním režisérovi, co se po náhlé smrti své ženy odstěhuje do Hirošimy a začne v místním divadle nacvičovat Čechovova Strýčka Váňu. Ve filmu je spousta úryvků ze hry, ale vůbec to nenudí, protože postavy, co je při nacvičování svých rolí pronášejí, jsou skvěle napsané a zahrané. (24.08.2021)

Drajv maj kár vypráví o lidském parazitovi neboli mihuli, která se bojí čelit realitě, přisaje se na svého hostitele, omezuje jej, nedá se setřást a žije jeho život. Pakliže se hostitel snaží ze spárů vymanit, parazit uhne, stiskne víc a dále psychicky narušuje integritu jedince. Takovou paralelu dostává divák ve velmi silném, emocionálně nabitém a osobitém půlhodinovém prologu. Po tomto prologu začne režisér Hamaguči ve zbývající 140 minutové stopáži opakovat, dle hry Samuela Becketta Čekání na Godota, již řečené, a to ve velmi pomalém a nudném tempu, v němž prokládá nácvik divadelní hry Strýček Váňa od Čechova drobným prohlubováním linek ústředních postav. Jedním z hlavních poselství snímku je důležitost zachování upřímnosti ve vztahu, bez níž nemá šanci žádný vydržet. Přes poutavý a originální úvod spadl snímek do šedého průměru a nikomu jej tak vyjma úvodní půlhodinové pasáže nemohu doporučit. S obdobnou látkou si dokázal Tom Ford v Nočních zvířatech vyhrát daleko sofistikovaněji a ne tak monotónně. Prozatím největší filmové zklamání roku. Dvě hvězdy. 😕 (10.03.2022) (11.03.2022)