Drive My Car

Musím říct, že prvních 40 minut mě to moc nechytlo a nechápal jsem, co na tom ty lidé vidí. Začne to historkou z života středoškolačky, kterou vypráví žena hlavního hrdiny, a pak vidíme dlouhé jízdy autem. Historka mi přišla docela oplzlá a auto bylo jen hezky červené. Upřímně jsem se v 40 minutách moc nesžil s postavami. Kde se to, ale pro mě zlomilo byla jízda do Hirošimy a začátek zkoušení hry Strýček Váňa. Postupné odhalování traumat postav - režiséra divadelní hry, mladého záletnického herce, hluchoněmé herečky nebo samotné řidičky bylo pro mě fakt zajímavé. Nejlepší scéna (asi kolem druhé hodiny) byla jízda autem herce a režiséra, kde se konečně dovypráví příběh ze začátku. Emotivní byl i závěr u rozbořeného domu, který všechno krásně uzavřel. Pokusil jsem se nic nespoilerovat, takže doufám, že si film užijete. Rozhodně, kdyby vyhrál Oskara za nejlepší film, tak nebudu zklamaný. Jediná moje výtka je občasná horší kompozice záběrů. Některé postavy jsou moc na kraji obrazu, jindy se je kamera snaží sledovat švenky a moc to nevypadá dobře. Oproti tomu herectví bylo vynikající. Scénář se také povedl. Rozhodně nešlo o lásku na první pohled, ale ve výsledku šlo o docela úspěšné manželství. (23.03.2022)

♪ "Baby, you can drive my car. Yes, I'm gonna be a star. Baby, you can drive my car. And maybe I'll love you." ♪ ________ Aneb jízda autem jako kafkovská analogie k útěku od traumat reality v takřka tříhodinové filmové adaptaci povídky z pera Haruki Murakamiho. Tříhodinovém filmovém nic, abych byl přesný. Ten humbuk okolo je mi totiž stejně cizí, jako japonská kinematografie. (28.12.2021)

7,5/10 – Asi o mně po tomto hodnocení řeknete, že nejsem dostatečně umělecká duše, nýbrž jen prašivý konzument bum-prásk obsahu, ale 3 hodiny popojíždění z místa na místo, koukání na nezajímavé ulice a jakéhosi depresivně motivačního tlachání o životě byly skutečně úmorné. Nejenže mě to v průběhu sledování přestalo bavit, ještě jsem se vydatně nudil a ke konci už i bez obalu zíval. Abych tomu nekřivdil, ze začátku byl příběh velice zajímavý. Trošku osobního života, asi nejvtipnější možná reakce na nevěru (muž vejde do domu, na minutku omrkne, jaké porno se mu to odehrává na gauči a pak se zase otočí a tiše za sebou zavře dveře) a pak velmi komorně ukázaná smrt. Tohle trvá cca 30 minut, následně se to začíná hroutit. Začíná totiž dlouhý proces truchlení, ke kterému určitě patří i málomluvnost a pomalejší plynutí času. Tyto atributy se nicméně velmi těžko převádějí na stříbrné plátno. Je daleko snazší je napsat, nežli je natočit. Tenhle úkol splnil japonský režisér Hamaguči na výbornou. Bodejť by ne, opřel své dílo o bravurní herce a herečky, jež předvedli bezchybné řemeslo. Nicméně chybí tomu nějaká jiskra. Život hlavní postavy, pana Kafuku, se totiž nikam viditelně neposouvá (ani k lepšímu, ani k horšímu) a jen stagnuje na tomtéž místě. Dílo je tak naprosto připraveno o prvek gradace. Víte co? Řeknu to ve zkratce: je to nuda a nic se tam děje! Drive My Kár si nejlépe užije ten, který má zrovna depku. Pro ostatní, pozitivněji naladěné, se bude jednat o 3 hodiny ničeho, okořeněné o výborné herectví a realistické zpracování. Poznámka pod čarou: „A ne, Japonci tentokrát nejsou divní, opravdu.“ (14.01.2023)

Jako přetvoření Murakamiho povídky ve filmové dílo je to vlastně hodně povedené, protože to nabízí mnohem komplexnější příběh s prokreslenějšími postavami, které mají o něco větší hloubku (dost to jde vidět u postavy Takacukiho, který je naopak v povídce takový "nijaký"). A film má také mnoho dalších předností, které je třeba docenit. Osobně se mi líbilo například zahrnutí prvku "vícejazyčnosti", který byl zakomponovaný do přípravy divadleního představení, již se věnuje velká část filmového děje. Je to vlastně o tom bořit hranice mezi vnímáním jazyků a soustředit se více na emoce než na slova (což je něco, co stojí za zamyšlení). S bilingvním prvkem jsem se setkala už kdysi u filmu Man from Reno, ale Drive My Car se ujalo tohoto tématu mnohem lépe, líp ho využilo a dalo prvku "vícejazyčnosti" skutečný význam. Stejně tak se filmu daří dobře propojit dění okolo postav s Čechovovým příběhem Strýčka Váni - troufám si říct, že propojení funguje lépe než v samotné Murakamiho povídce. S tím se pojí i pozitivní konec, který vyústí v myšlenku, že je důležité přenést se přes problémy a trápení a žít dál. Na druhou stranu, zatímco film přichází se spoustou "vylepšení" oproti Murakamiho původní povídce, stejně tak má i velkou řádku nedostatků. Ne všechno, co se do filmu přidalo oproti povídce navíc, nutně funguje. Upřímně si myslím, že dodat do filmu námět Šeherezádina vyprávění (který je původně z jiné Murakamiho povídky) je jaksi nadbytečné a neplní žádný větší účel. Ano, působí to zajímavě a tajemně, ale ve výsledku je to jen samoúčelné a věnuje se tomu zbytečně moc prostoru. A to bohužel i na úkor jádra příběhu, který by měl být především o rozvíjení vztahu mezi hlavní postavou (Kafuku) a jeho řidičkou. Filmu by prospělo, kdyby od tohoto "jádra" tolik neodbíhal a věnoval se mu více. Celkově je film nevyvážený a prospělo by mu mnoho škrtů - rozhodně se tedy nesžívám s názorem adorujících diváků, kteří tvrdí, že je plně využita každá ze 179 minut filmu. Není. Úvod je například až úmorně dlouhý a informace, které z něj získáme, se navíc ve filmu zopakují i později, čímž mi dlouhý úvod přijde o to zbytečnější. Opakovanost a někdy i polopatičnost mi přišla otravná. Dlouhé filmy mi nutně nevadí, ale tady bohužel ta samoúčelnost někdy bila do očí. A právě proto mi to místy přišlo zdlouhavé a nezáživné. V dojmech mám tedy určitý rozpor. Na jednu stranu má film spoustu kvalit a povedených momentů (můžu vypíchnout hned několik krásných scén - večeře u korejské rodiny, herecká zkouška venku, Takacukiho monolog v autě o nutnosti poznat sám sebe...), ale stejně tak nedokážu ignorovat nedostatky, které dojem kazí. Podtrženo a sečteno, je to moc dobrý film, který stojí za to aspoň jednou vidět, ale stojím si za tím, že je velká spousta ještě mnohem lepších japonských filmů. Takže s maximálně pochvalnými ohlasy a ódami na tento film úplně nesouzním. ~(3,9★)~ (31.03.2022)

Tato adaptace Murakamiho povídek je velice rozporuplným zážitkem. První třetina, která je zároveň úvodem – úvodní titulky se totiž objeví až po tomto prvním aktu - se nese v duchu až téměř nesnesitelného přepisu Murakamiho poetiky do dialogů. Je statická, plná odkazů, až otravná a těžko přístupná. Film však náhle po prvním obratu nabírá dech a divák zjišťuje, že to všechno byla teprve expozice. O čem film skutečně je a jak je vystavěn se dovídáme až s těmi titulky po téměř hodině sledování. Od tohoto bodu už film šlape, hraje si s Murakamiho typickými motivy krize autorství, bolesti ze ztráty partnera, stejně jako se zvláštní až hororovou podivností postav. Protrpěný upovídaný začátek se dokonce zúročuje v jedné z nejsilnějších scén filmu, jednoduché jízdě a dalším monologu, který ale už kvůli své až hororové podivnosti najednou funguje. Důležitou rovinou je také zobrazení autora v krizi, režiséra pracující na Čechovově hře ve zvláštním pojetí, kde herci nehovoří stejnými jazyky. Divadelní scénu ze Strýčka Váni ve znakovém jazyce znovu považuji za jeden z vrcholů filmu, je čistá, nepřehnaná, jednoduchá. Bohužel jí ale předchází jiná scéna, která je pro mě na druhou stranu mírně křečovitým návratem k sentimentu a na můj vkus přílišnému melodramatu, má působit katarzně, ale čiší z ní autorské dolování emocí, které je příliš dlouhé. Murakami, kterého mám rád, k tomu evidentně vybízí a adaptace jeho literárního jazyka nabízí mnoho příležitostí, které Hamaguchi určitě využil, ale i dost překážek, které pro mě nepřekonal. (23.03.2022)